Článek
Bylo sobotní dopoledne a já si konečně dovolila chvíli pro sebe. Děti si hrály na koberci, manžel ještě pospával a já jsem v obýváku rozložila karimatku, pustila si jemnou hudbu a pustila se do cvičení jógy. V tu chvíli jsem cítila, že mám všechno, co potřebuji – klid, rodinu kolem sebe a svůj malý prostor.
Jenže dveře se nečekaně rozletěly. Nezazvonil, nezaklepal, prostě vstoupil. Tchán. Stál ve dveřích s taškou plnou jablek z chalupy a výrazem, který dával jasně najevo, že se považuje za pátého člena domácnosti. Zvedla jsem se z pozice psa hlavou dolů a snažila se zakrýt rozpaky.
„Co to tady vyvádíš?“ zvolal, ještě než jsem stihla cokoliv říct. Jeho pohled přelétl po místnosti a zastavil se na stolku před gaučem. A tam to bylo – rozložená desková hra, půllitry od piva a talíř s nedojedenou pizzou. Včera večer jsme s kamarády spontánně poseděli, děti šly spát dřív a obývák se proměnil v malou hernu.
„To je nějaká putyka, nebo obývák?“ vyjel na nás. Jeho hlas se nesl celým bytem a děti zpozorněly. Manžel, probuzený tím rámusem, přiběhl v teplácích a s rozcuchanými vlasy. „Tati, co tady děláš?“ zeptal se podrážděně.
„To se ptám já vás! Vedu vás k pořádku, a vy tady necháte děti vyrůstat v bordelu. Alkohol na stole, nepořádek všude. Co si o vás kdo pomyslí?“ Jeho slova padala jako těžké kameny.
Snažila jsem se vysvětlit, že šlo jen o jeden večer, že děti už dávno spaly a my si chtěli dopřát trochu zábavy. Ale tchán má svou představu pořádku – a ta je neúprosná. V jeho světě je rodina pevná pevnost, kde se pije jen čaj, kde se sedí u stolu rovně a kde se nikdy nenechává talíř přes noc na stole.
„Já jsem dřel celý život, abyste vy měli střechu nad hlavou, a takhle to dopadá? Vy si tady budete pořádat večírky? Co z těch dětí vyroste?“ hřímal.
Dcera se přitiskla ke mně a šeptla: „Mami, proč na nás křičí?“ V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Chtěla jsem ji chránit, ne ji vystavovat těmhle scénám.
Manžel se konečně vzchopil a postavil se mezi nás. „Tati, dost! To, co máme v obýváku, je naše věc. A pokud chceš chodit bez ohlášení, musíš počítat s tím, že neuvidíš všechno naleštěné jako z katalogu.“ Jeho hlas se třásl, ale byl pevný. Viděla jsem, že se v něm pere strach z otce s potřebou chránit naši rodinu.
Tchánovi zrudl obličej. „Takže já jsem tady ten špatný? Já, co vás učil, že rodina má mít pořádek a disciplínu?“ Jeho hněv se měnil v uraženost, skoro v bolest. Chvíli to vypadalo, že se rozpláče, ale místo toho popadl tašku s jablky a bouchnul s ní o stůl. „Tady máte! Aspoň tohle snad ještě zvládnete sníst.“
Otočil se a odešel, dveře se za ním zabouchly tak silně, že se na poličce zatřásly hrníčky. V obýváku zůstalo ticho. Jen děti koukaly nechápavě z jednoho na druhého.
Sedla jsem si na gauč a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Byla jsem naštvaná, ponížená a zároveň smutná. Takhle si rodinné vztahy nepředstavuju. Věděla jsem ale, že to není jen o jednom nepořádku na stole – byla to srážka dvou světů. Jeho pevného, přísného, nekompromisního. A našeho, kde si dovolíme občasnou nedokonalost.
Manžel si ke mně sedl a chytil mě za ruku. „Mrzí mě to,“ řekl tiše. „Ale už to tak nenechám. Musíme mu dát jasně najevo hranice.“ Přikývla jsem. Protože jestli něco v tu chvíli bylo jasné, tak to, že naše scéna v obýváku nebyla jen o pizzových krabicích a půllitrech. Byla o tom, kdo určuje pravidla v našem domě.
Děti se brzy vrátily k hračkám, jako by chtěly to dusno vytěsnit. Já jsem se šla podívat na ta jablka. Voněla po zahradě, po létě, po jeho úsilí a starostlivosti. Vzala jsem jedno do ruky a napadlo mě, že možná i v té jeho přísnosti je kus lásky. Ale láska, která dusí, není láskou, kterou chceme předávat dál.
Ten den jsme si s manželem dali slib. Že náš domov bude místem, kde se můžeme nadechnout, ne místem, kde budeme čekat inspekci. A že ať už přijde kdokoliv, o našem obýváku, a hlavně o našich dětech, rozhodujeme my.
