Článek
Na oběd jsem šla s pocitem, že to bude běžná neděle. Uvaří se svíčková, zapálí se svíčka na stole a všichni se budou tvářit, že jsme spořádaná rodina, která se umí sejít bez hádek. Cestou v autě jsem se snažila naladit děti do lepší nálady. Mladší synek už po dvou minutách fňukal, že nechce sedět v autosedačce, starší dcera byla od rána protivná, protože se musela převléct z tepláků do šatů. Manžel držel volant a tvářil se, že je duchem úplně jinde.
Jakmile jsme vešli do bytu tchyně, ovanula mě směs vůně pečeného masa a leštěnky. Vždycky má všechno až přehnaně naleštěné, jako by se bála, že jí přijde kontrola z hygieny. Děti se okamžitě rozběhly do obýváku, kde je čekaly krabice s hračkami, které tam už půl roku nikdo nevytáhl. Tchyně mě políbila na tvář – takovým tím suchým způsobem, kdy se rtů skoro ani nedotkne, ale je to gesto, co se prostě musí.
U stolu se rozhostila atmosféra, jakou znám – hlasitá, plná poznámek a drobných štiplavých narážek. Každý si nabral porci, já se snažila krájet maso malému, zatímco dcera odsunula zeleninu bokem, jako by byla nakažená. Tchyně se ušklíbla a řekla: „Ta tvoje nikdy zeleninu jíst nebude, viď? To už je teď jasný.“ Pokusila jsem se to odlehčit, něco o tom, že děti mění chutě, ale ona pokračovala, jako by slyšela signál k útoku.
„A vůbec,“ spustila hlasitě, „vaše děti jsou hrozně nevychované. Vždyť se podívej – neumí ani sedět rovně u stolu, pořád něco žmoulají v ruce, a ten malej? Ten by potřeboval pořádný režim, ne to vaše věčný rozmazlování.“
Čas se na pár vteřin zastavil. Dcera se zarazila s vidličkou v ruce a začala se dívat do talíře, jako by hledala skrýš. Synek se rozplakal, aniž by pořádně tušil proč. Manžel se zatvářil, že potřebuje dolít vodu, a rychle vstal, aby se nemusel dívat nikomu do očí.
Já seděla na židli a cítila, jak se mi zvedá tlak. V hlavě mi hučelo. Chtěla jsem odpovědět hned, bránit je, zakřičet, že takhle o mých dětech mluvit nebude. Ale zároveň jsem měla v sobě tu známou křeč – protože to je tchyně. Protože jsme v jejím bytě, u jejího stolu, jíme její oběd. A já mám být ta, co drží rodinu pohromadě.
Zhluboka jsem se nadechla a tiše řekla: „Moje děti nejsou nevychované. Jsou to prostě děti.“ Myslela jsem, že to bude stačit. Jenže ona pokračovala, s ještě větší vervou. „Ne, tohle není normální. Podívej se na sousedovic vnuka, to je úplně jiná liga. Ten malý gentleman, vždycky slušný, žádné scény, žádné trucování. Vy na ně prostě nemáte pevnou ruku. Za chvíli s vámi budou mávat a dělat si co chtějí“.
Dcera vstala od stolu a odběhla do pokoje. Neběžela, utíkala. A mně to v tu chvíli zlomilo srdce. Věděla jsem, že slyšela každé slovo, a že se jí to někde uvnitř zaryje jako trn. Tchyně si toho možná ani nevšimla, nebo to přešla. Já vstala také a šla za ní. Seděla v rohu na koberci a tiskla k sobě plyšového medvěda, co tam našla. Oči měla plné slz. „Mami, proč o nás babička říká, že jsme špatní?“ zeptala se.
Bylo to poprvé, kdy jsem nevěděla, co odpovědět. Objala jsem ji a řekla jen, že babička někdy říká věci, které nejsou pravda. Že ona i bráška jsou pro mě to nejdůležitější. A že jediné, na čem záleží, je to, jak je máme rádi.
Když jsme se vrátily ke stolu, panovalo trapné ticho. Manžel se díval do talíře a tchyně začala mluvit o počasí, jako by se nic nestalo. Já se usmála na děti a donutila se dojíst. Ale uvnitř mě to vřelo.
Celý zbytek dne jsem přemýšlela, jestli jsem měla udělat víc. Postavit se jí rázněji, říct jí, že tím ubližuje nejen mně, ale hlavně mým dětem. A pak jsem pochopila, že to udělám – možná ne uprostřed oběda, ne před dětmi, ale rozhodně nenechám, aby jejich babička jedním dechem bourala to, co doma budujeme s láskou a trpělivostí.
Domů jsme odjížděli mlčky. Děti už v autě usnuly, vyčerpané tou atmosférou, která je dusila stejně jako mě. Otočila jsem se na manžela a řekla: „Tohle už se nesmí opakovat.“ Neodpověděl hned, ale po chvíli přikývl. A já věděla, že máme před sebou těžký rozhovor. Jen tentokrát ne s dětmi – ale s jeho matkou.
