Článek
Můj mozek je občas jako síto, plný děr a zapomnětlivosti. A právě tohle síto mi nedávno připravilo jeden z nejpřekvapivějších zážitků posledních let. Příběh o tom, jak jsem omylem „ukradla“ benzín, nebo spíš jenom zapomněla zaplatit.
Byl to jeden z těch dnů, kdy se mi v hlavě honilo snad padesát věcí najednou. Termíny v práci, schůzky u zubaře, co koupit na večeři, jestli jsem nezapomněla vyprat… Klasický kolotoč moderní ženy, který mi občas způsobuje menší, někdy i větší „blackouty“. Auto už několik dní hlásilo, že by si rádo loklo něčeho ostřejšího, takže cestou z jednoho švitoření do druhého jsem si vzpomněla, že musím nutně k pumpě. Zastavila jsem u své oblíbené benzínky, kde mě obvykle zdraví už od dveří. Vystoupila jsem, zapojila pistoli do nádrže a v tu chvíli se mi v hlavě spustil film. Probírala jsem si v duchu prospekty do práce, řešila vnitřní dilema, zda jít dnes cvičit, nebo se jen svalit na gauč, a přemýšlela, jestli stihnu dojít pro pečivo, než zavřou. Úplně jsem se ponořila do svého mikrokosmu starostí a úkolů. Pistole cvakla, nádrž byla plná. Vytáhla jsem ji, vrátila na místo a automaticky jsem se vrátila do auta. Start, zařadit, a už jsem jela.
Zpětně si pamatuji jen takové útržky – viděla jsem pána, jak si myje přední sklo, nějakou paní, jak telefonuje u stojanu. Prostě běžný ruch čerpací stanice. Nikdo mi nezacinkal na okýnko, nikdo nezaklepal. A já, v zajetí svých myšlenek, jsem prostě odjela. S plnou nádrží a prázdnou peněženkou, tedy co se týče platby za benzín. Už jsem byla asi tak pět kilometrů od benzínky, když se mi v zrcátku objevilo něco, co mi okamžitě stáhlo žaludek. Modré blikající světla. Srdce mi poskočilo až do krku. Že by rychlost? Vždyť jsem jela podle předpisů, na to si dávám pozor. Nebo mi někdo naboural auto a já si toho nevšimla? To by byla teprve smůla! Zastavila jsem u krajnice a s nervózním úsměvem jsem čekala, co se bude dít. Policejní auto zastavilo za mnou, a z něj vystoupili dva policisté. Jeden z nich přistoupil k mému okénku s úsměvem, který mi připadal trochu rozpačitý. „Dobrý den, paní. Víte, proč jsme vás zastavili?“ Ne, fakt jsem nevěděla. Začala jsem se snažit vymyslet nějakou relevantní odpověď, ale nic rozumného mě nenapadalo. „No… snad ne kvůli rychlosti? Opravdu jsem jela padesát.“ Policista se usmál ještě víc, až mi to přišlo skoro vtipné. „Ne, paní, o rychlost nejde. Jde o benzínku.“ V tu chvíli mi došlo! Ten stud, to horko, co se mi rozlilo po celém těle! To byl moment, kdy se mi složilo celé puzzle dohromady. Plná nádrž, ale účtenka nikde. Bože, jak jsem mohla být tak hloupá? To už je vrchol roztržitosti! „Panebože! Já… já jsem zapomněla zaplatit!“ vyhrkla jsem a cítila, jak rudnu až za ušima. „Já se strašně omlouvám, já jsem měla dneska tak moc starostí v hlavě, že jsem si vůbec neuvědomila, co dělám! Prostě jsem natankovala, sedla do auta a odjela… Bezmyšlenkovitost, to je prostě moje prokletí.“ K mému překvapení se policisté nesmály, spíš jen soucitně kývali hlavami. „Stává se, paní. Volali z benzínky, že jim chybí platba. Žádný problém, jen se tam s námi vrátíte a doplatíte to.“
Cesta zpět k benzínce za doprovodu policejního auta byla zážitek, na který jen tak nezapomenu. Celou dobu jsem si nadávala, jak jsem mohla být tak nepozorná. Vždyť to není poprvé, co jsem zapomněla něco důležitého, ale tohle už je jiná liga! Cítila jsem se trapně, nešikovně a zároveň tak neskutečně vděčná za jejich pochopení. Když jsme dorazili, obsluha už stála u vchodu a vypadala dost překvapeně. Když mě uviděli vystupovat z auta s policisty za zády, vypadali, že jim spadla brada až na zem. Okamžitě jsem k nim přistoupila, s rukama sepnutýma a omluvným výrazem. „Panebože, strašně moc se omlouvám! Já jsem vážně tak roztržitá, že jsem zapomněla zaplatit! Mám dneska hrozný den a mozek mi prostě vypnul. Okamžitě to zaplatím!“ Obsluha, po počátečním šoku, se začala usmívat. „Jo, už jsme si říkali, že to bude spíš omyl, paní. Ale museli jsme zavolat policii, je to taková naše procedura.“ Zaplatila jsem, samozřejmě i s pořádným bakšišem navrch, protože jsem si připadala jako největší nešika pod sluncem. Obsluha byla moc milá a chápavá, což mě uklidnilo. Policisté se s úsměvem rozloučili s tím, že to bylo jen nedorozumění a že se nic neděje. Žádná pokuta, žádné papírování, jen domluva.
Odjela jsem z benzínky sice s plnou nádrží, ale hlavně s plnou hlavou ponaučení. Od té doby si na placení dávám extra pozor. Kontroluji si dvakrát, jestli jsem zaplatila, a snažím se vypnout ten vnitřní hlas, co mi šeptá seznam úkolů, když jsem uprostřed něčeho tak banálního, jako je tankování. Ale i přes ten počáteční trapas a stud mi to celé dalo něco pozitivního. Ukázalo mi to, že i v dnešní době, kdy se na lidi často díváme skrz prsty, existuje spousta chápavých a laskavých jedinců. Policisté, kteří mohli být přísní a naštvaní, byli neuvěřitelně empatičtí. Obsluha benzínky, která mohla být naštvaná, byla chápavá a vstřícná. A já jsem si odnesla příběh, který je sice trapný, ale zároveň mi připomíná, že lidskost a humor dokážou vyřešit i ty nejabsurdnější situace. A za to jsem vděčná.
Takže teď už vím, že i když se můj mozek občas rozhodne jít na dovolenou, svět se kvůli tomu nezboří. Jen se mi holt občas stane něco, o čem pak můžu psát články. A to taky není k zahození, ne?
