Článek
Na kliniku jsem šla bez očekávání. Všichni říkali, že je to jen další krok v péči o duševní zdraví, že prediktivní modely dnes pomáhají včas zachytit vyhoření, deprese, kolaps. Přístroj se oficiálně jmenoval Kognitivní prognostická jednotka, ale všichni mu říkali prostě stroj. Měřil vzorce myšlení, reakční smyčky, únavu, paměť. Vypočítal pravděpodobnosti. Nikdy prý konkrétní osud.
Seděla jsem v bílé místnosti a dívala se na své ruce. Byly klidné, až podezřele. Na zápěstí mi připevnili senzory, na spánky lehké elektrody. Technik se usmál, profesionálně, bez emocí. Řekl, ať myslím na cokoliv. Na nic konkrétního.
Zavřela jsem oči a myslela na obyčejné věci. Na cestu domů. Na to, co budu vařit. Na to, že jsem zapomněla zalít kytky. Stroj tiše pracoval. Nevrněl ani nepípal, jen občas změnil barvu světla na panelu.
Výsledek měl přijít do několika sekund. Technik se ale zarazil. Naklonil hlavu, jako by něco nesedělo. Požádal mě, ať chvíli počkám, a odešel z místnosti. Dveře se zavřely až příliš tiše.
Na panelu se objevilo datum.
Ne dnešní. Ne zítřejší. Bylo přesné. Den, měsíc, rok. A pod ním věta: Poslední zaznamenaná vědomá myšlenka.
Nejdřív jsem se zasmála. Ten nervózní smích, co člověku unikne, když neví, jak reagovat. Říkala jsem si, že je to chyba. Že stroj přehnal interpretaci. Že to přece nemůže znamenat to, co si myslím.
Technik se vrátil s lékařkou. Oba se tvářili klidně, až naučeně. Řekli, že stroj nepredikuje smrt. Pouze konec aktivní mentální činnosti. Může jít o kóma, hluboký útlum, neurologickou událost. Statistiky, ne rozsudek.
Ptala jsem se, proč je tam konkrétní datum. Řekli, že systém pracuje s obrovským množstvím dat a někdy generuje výstupy, které se běžně nezobrazují. Že se to stává vzácně. Že se tím nemám znepokojovat.
Znepokojivější bylo, že datum bylo blízko. Příliš blízko na to, aby se dalo odložit stranou.
Odešla jsem s vytištěným protokolem, který jsem neměla dostat. Lékařka mi ho podala se slovy, že někdy je lepší vědět, než si domýšlet. V hlase měla něco, co jsem neuměla pojmenovat. Možná únavu. Možná vinu.
Doma jsem papír položila na stůl a snažila se na něj nedívat. Každá myšlenka se mi najednou zdála důležitější. Jako by se počítala. Jako by měla váhu. Přistihla jsem se, že si je třídím. Ty podstatné a ty zbytečné. Ty, o které bych nerada přišla.
Začala jsem si psát seznamy. Co chci ještě říct. Co nechci zapomenout. Co by měla být moje poslední myšlenka, kdybych si mohla vybrat. Byla to absurdní hra, ale nedokázala jsem ji přestat hrát.
Dny ubíhaly a nic se nedělo. Cítila jsem se zdravá. Možná až příliš bdělá. Jako bych slyšela vlastní mysl pracovat. Všimla jsem si věcí, které mi dřív unikaly. Rytmu dechu. Pauz mezi slovy. Ticha mezi myšlenkami.
Čím blíž bylo to datum, tím víc jsem se bála okamžiku, kdy si uvědomím, že myslím naposledy. Že si to uvědomím.
V noci před tím dnem jsem nemohla spát. Seděla jsem v kuchyni, světlo zhasnuté, jen město venku svítilo. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně dělá myšlenku poslední. Jestli je to ta nejsilnější. Nebo ta, která přijde prostě pozdě.
Ráno jsem šla na procházku. Bez telefonu. Bez hudby. Chtěla jsem být přítomná. Všechno se zdálo normální. A právě to bylo děsivé.
Ve chvíli, kdy hodiny ukázaly přesný čas uvedený v protokolu, se nestalo nic. Žádná bolest. Žádné zatmění. Jen zvláštní pocit, jako když čekáte na zvuk, který nepřijde.
Pak jsem si všimla ticha v hlavě. Ne prázdna. Spíš prostoru. Myšlenky se nerozbíhaly samy. Musela jsem je chtít.
A tehdy mi došlo, co stroj vlastně změřil.
Ne konec mé mysli. Ale konec automatického myšlení. Zvykového. Neustálého šumu. Poslední myšlenku, která nebyla vědomá.
Stroj měl pravdu. Jen jsem se celou dobu bála špatné věci.
Seděla jsem na lavičce a poprvé po dlouhé době jsem si vybrala, na co budu myslet. A bylo mi jasné, že tohle datum nebylo koncem.
Bylo začátkem.
