Článek
Celou zimu jsme si malovali, jak si v létě zajedeme do Chorvatska. Pronajatý apartmán u moře, lehátko, pivo Karlovačko a večerní procházky po promenádě. Žádné velké dobrodružství, jen klid a pohoda. Jenže s námi to nikdy není tak jednoduché.
Cesta začala nevinně. Naložili jsme auto, zašroubovali děti do zadních sedaček a s pocitem hrdých rodičů jsme vyrazili. Navigace nastavená, playlist připravený, káva v termosce. Jenže už po pár hodinách jsme zjistili, že ten hlas v navigaci není tak spolehlivý, jak jsme si mysleli. Místo na jih nás hnal někam na sever. „To je jen objížďka,“ uklidňoval jsem rodinu. Ale jakmile jsme minuli hranici a cedule hlásila „Willkommen in Österreich“, bylo jasné, že něco nehraje.
Manželka se na mě podívala pohledem, který by roztavil i ledovec. „My jsme měli jet na moře. A teď? Teď míříme na hory!“ snažila se šeptat, aby děti neslyšely, ale i ony už tušily, že něco neklape. Syn se ozval zezadu: „Tati, a v Chorvatsku mají sníh?“
Rozhodli jsme se, že to ještě zkusíme zachránit. „Dobře, přespíme tady a zítra to otočíme,“ navrhl jsem. Jenže ubytování se hledalo těžko. Nakonec jsme skončili v penzionu, kde majitel neuměl ani slovo anglicky, natož chorvatsky, a já lámanou němčinou vysvětloval, že potřebujeme čtyři postele. On mezitím naléval schnapps a smál se, až se mu třásla břicha.
Další den jsme znovu nastavili navigaci. Tentokrát pečlivě. „Chorvatsko – Split.“ Všechno se zdálo v pořádku. Jenže někde uprostřed Maďarska jsme znovu ztratili jistotu. Silnice úzká, kolem samá pole, žádné známky toho, že by někde za kopcem čekalo moře. Když jsme zastavili na pumpě, obsluha nám vysvětlila, že směrem, kam jedeme, nás žádná pláž nečeká. Zato prý krásné lázně v Rumunsku.
Byl to ten okamžik, kdy jsme to vzdali. Děti křičely hlady, manželka už ani nemluvila a já měl pocit, že mě z navigace dělají pitomce. Tak jsme se rozhodli: Chorvatsko počká, teď zaimprovizujeme.
Dorazili jsme nakonec do malé vesničky v Rumunsku, kde nás přivítali lidé tak srdečně, že jsme okamžitě zapomněli na všechno zklamání. Dostali jsme pokoj v domě, kde voněla čerstvě upečená bábovka a kde kočky chodily, jako by byly členy rodiny. Paní domácí nám podávala talíře plné sarmale a pořád opakovala: „Mâncaţi, mâncaţi!“ A my jedli, protože co jiného dělat, když vám někdo takhle s úsměvem přistrčí jídlo pod nos.
Děti si během hodiny našly kamarády. Hrály si na dvorku, honily husy a vypadaly šťastnější než kdyby seděly u chorvatského moře s tabletama v ruce. Já mezitím objevil místní pálenku, kterou mi domácí nalil s takovou hrdostí, že odmítnout by byla urážka.
Další dny jsme se nechali unášet proudem. Navštívili jsme trh, kde se prodávalo všechno od domácího sýra po vyřezávané dřevěné lžíce. Jeli jsme na výlet do hor, kde děti poprvé v životě viděly divoké koně. A večery jsme trávili u stolu, kde se smálo, jedlo a zpívalo. Ani jsme nerozuměli všem slovům, ale to nevadilo – gesta a smích byly univerzální jazyk.
Po týdnu jsme si uvědomili, že do Chorvatska už vlastně nechceme. Ano, moře by bylo fajn, ale to, co jsme prožili, bylo mnohem cennější. Byla to dovolená plná náhod, omylů a improvizací. Přesně ten typ příběhu, který si rodina bude vyprávět ještě roky.
Když jsme se vraceli domů, manželka se usmála a řekla: „Tak vidíš. Chtěl jsi Chorvatsko a skončili jsme v Rumunsku. A bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme neudělali.“
