Článek
Po letech snění a koukání na ty nablýskané fotky karavanů na Instagramu, kde se lidi usmívají u západu slunce s hrnkem kávy v ruce a vypadají absolutně dokonale a bezstarostně, jsme se s partnerem rozhodli, že si to taky zkusíme.
Půjčili jsme si karavan. Ne ten nejmodernější, spíš takovou tu retro mašinu, co měla ještě takový ten divný zápach po starém kempu a lehce se rozjížděla z kopce, ale co už. Důležité bylo, že jsme vyrazili na dobrodružství! Plán byl jednoduchý: žádný plán. Prostě jet, kam nás nos zavedl, spát, kde se nám líbilo, a hlavně – zažít tu svobodu, o které všichni karavanisté tak básní.
První den byl naprosto idylický. Objevili jsme malebnou vesničku, uvařili si večeři přímo v karavanu, popíjeli víno a koukali na hvězdy. Všechno jako z katalogu. A pak přišla noc. A s ní i to, co nikdo na instagramových fotkách nikdy neukazuje. Kolem půlnoci mě probudilo… no, budiž řečeno, že potřeba. A to celkem urgentní potřeba. Víte, v karavanu je sice záchod, ale je to takový ten „chemický“ záchod, který je spíš takovou tou poslední záchranou, když už fakt není zbytí. Navíc, náš karavan byl takový ten menší model, kde se záchod schovával za posuvnými dveřmi a veškerý prostor v koupelně byl tak stísněný, že se tam člověk musel skoro skládat na polovinu, aby se vůbec dostal dovnitř. A v noci, po pár skleničkách vína, se to zdálo jako nemožný úkol. Navíc, nechtěla jsem partnera budit. Takže jsem se potichu vykradla z postele, snažila se nezakopnout o ty věci, co jsme si všude možně rozložili, a zamířila ven. Hledala jsem veřejný záchod. Na kempu.
A tam to začalo. Kolem karavanu byla tma jako v pytli. Svítila jen malá lucernička na karavanu, ale ta osvětlovala jen asi půl metru kolem. Všude kolem stály další karavany a stany, z nichž se ozývalo tlumené chrápání, občas nějaký ten štěkot psa nebo dětský pláč. Snažila jsem se jít potichu, ale v té tmě jsem samozřejmě zakopla o nějaký kámen a hlasitě zaklela. Hned se rozsvítilo v sousedním karavanu a slyšela jsem nějaké mručení. Omluva. Ale já jsem prostě musela dál. A tak jsem se plížila dál, jako nějaký noční ninja s urgentní potřebou. Hledala jsem cedulku „WC“ nebo alespoň nějakou šipku. Ale nic. V té tmě to vypadalo, jako by se kemp proměnil v labyrint. Šla jsem doprava, doleva, kolem nějakého křoví, pak jsem se ocitla u hřiště, kde byly houpačky, které v noci vypadaly jako nějaké přízraky. A celou dobu jsem si říkala, proč jsem si prostě nešla na ten chemický záchod v karavanu? Ale už bylo pozdě. Teď už jsem byla na misi.
Mise „najdi záchod v noci v neznámém kempu“. A pak se to stalo. Najednou jsem uslyšela šustění v křoví. Zastavila jsem se. „Co to sakra je?“ pomyslela jsem si. Vzpomněla jsem si na všechny ty hororové filmy, které jsem kdy viděla, a na historky o medvědech a divokých prasatech. Pak se to šustění zesílilo a z křoví se vykutálela… koule. A koule se začala rozbalovat. Najednou jsem to viděla. Ježka. Malého, roztomilého ježka, který se na mě díval svýma korálkovýma očima, jako by se ptal: „Co tu děláš, ty noční poutníku?“ Byl tak strašně roztomilý, že jsem na chvíli úplně zapomněla, proč jsem venku. Klesla jsem na kolena a zkusila ho pohladit, ale on se samozřejmě okamžitě sroloval zpět do koule. No, ani se nedivím. Kdyby na mě uprostřed noci někdo v pyžamu s rozcuchanými vlasy koukal s baterkou, taky bych se srolovala. Ale pak mi to došlo. Ježek. Roztomilý. Ale já jsem tady kvůli záchodu. A ježek mi s tím asi nepomůže.
Tak jsem se zvedla a pokračoval v misi. Po dalších deseti minutách bloudění a několika sprostých slovech, co jsem si řekla pod nosem, jsem konečně uviděla světlo. A cedulku. WC. A pak jsem si uvědomila, že jsem šla celou dobu špatným směrem a že záchody byly celou dobu asi sto metrů od karavanu, jen na druhou stranu. Ach jo. No nic. Mise splněna. Vítězství. Ale unavené vítězství. Když jsem se vrátila ke karavanu, partner už byl vzhůru. „Kde jsi byla, proboha? Hledal jsem tě!“ A já na to, s unaveným úsměvem: „Hledala jsem záchod. A našela jsem ježka.“ Partner na mě koukal s takovým tím „ty jsi blázen“ pohledem, ale pak se začal smát. A já s ním. Protože to bylo prostě absurdní. A přesně o tom jsou dovolené v karavanu. O těch nepředvídatelných, občas absurdních momentech, které se stanou uprostřed ničeho a které si pak pamatujete ještě léta.
Druhý den ráno jsme si to celé vyprávěli u snídaně. A smáli jsme se tomu. A pak jsme si uvědomili, že ten ježek nám vlastně ukázal, že i v té největší tmě se dá najít něco nečekaně roztomilého. A že i ta největší dřina (jako noční hledání záchodu) se dá přeměnit v zábavnou historku.
Pokračovali jsme v naší cestě. Dál jsme se potýkali s přeplněnými kempy, s tím, že nám došla voda, s tím, že nám přestala fungovat lednice a s tím, že jsme omylem zaparkovali na soukromém pozemku. Ale vždycky jsme se z toho nějak dostali. A vždycky jsme se z toho smáli. Protože o tom je život v karavanu. O svobodě, o dobrodružství, ale taky o tom, že se musíte umět popasovat s problémy a hlavně – neztratit smysl pro humor. Protože ten ježek nám ukázal, že i v té největší tmě se dá najít světlo. A ten záchod? Ten se prostě najde. Dřív nebo později.
A teď už víme, že ten chemický záchod v karavanu není tak špatný, jak se zdá. A že ježci jsou roztomilí. A že dovolená v karavanu je prostě dobrodružství. Ale stojí to za to. Každý ten noční výlet za záchodem, každé to hledání ježka a každý ten okamžik, kdy si uvědomíte, že jste si vybrali ten nejlepší způsob, jak strávit dovolenou. Plnou smíchu, chaosu a nezapomenutelných vzpomínek.
