Článek
Víš co, kámo? Už mě to fakt štve. Sedíme tu u piva, a místo abychom řešili, kam pojedem na dovolenou nebo jaký si koupíme nový auto, tak se furt dokola bavíme o tom, jak makáme a prd z toho máme. Jakože, fakt se dřeme jako šrouby, víš? Ráno vstávačka, frčíme do práce, tam se dvanáct hodin nezastavíme, nebo sedíme u počítače, až nám z toho hlava třeští. Pak přijedeme domů, vyřízený, sotva se najíme a padnem do postele. A druhej den zase to samý. A když pak přijde výplata, tak je to takový… no, k pláči spíš než k radosti. Fakt mi to nedá spát. Vždyť se podívej kolem sebe. Všichni známí to mají podobně. Makaj jak diví, snaží se, dělají přesčasy, berou si druhý brigády. A proč? Aby to utáhli! Aby zaplatili nájem, jídlo, aby měly děti co jíst.
A pak si říkáš, kde je ta spravedlnost? Vždyť my jsme přece pracovitý národ, ne? My se práce nebojíme. A stejně jsme na tom, jako když jsi po škole a nemáš ani korunu. A to mě na tom štve nejvíc. Slyšíš ty kecy v televizi, jak se nám ekonomika zvedá, jak rostou platy, jak je líp. A já si říkám, a kde to je, ty jo? Já to na svým výplatním lístku nevidím. Jasně, možná tam je o pár stovek víc než loni, ale za ty peníze si koupím ještě míň než předtím, protože všechno zdražuje. Jídlo, energie, benzín, prostě všechno. Je to jako nekonečný závod s inflací, a my v něm prostě prohráváme. Běháme, potíme se, ale cíl se nám pořád vzdaluje.
Víš co, začal jsem se o to víc zajímat a zjistil jsem pár věcí, co mi teda pěkně hnuly žlučí. Jedna z těch hlavních je to, že my jsme pro západní Evropu taková montovna. Prostě levná pracovní síla. Podívej se na ty obrovské fabriky, co tu vyrostly. Spousta z nich patří zahraničním firmám. A proč si myslíš, že jsou zrovna u nás? No jasně, protože je to pro ně výhodný. Můžou nám platit míň než v Německu, ve Francii nebo v Holandsku, a přitom tu vyrábí stejný věci, co pak prodávaj po celý Evropě za ty samý, nebo i vyšší ceny. Takže ten největší balík peněz, ty zisky, ty putujou ven. Do mateřských firem. A nám tu zbydou ty drobečky. Máme sice práci, to jo, ale ty opravdový prachy jdou pryč. Je to jako kdybys celej den kopal studnu, a pak ti někdo přijde a odnese si všechnu vodu. Chápeš to?
A pak je tu taková ta naše historická zátěž. Jasně, už je to přes třicet let, co jsme se vymanili z komunismu. Ale ekonomicky to doháníme hrozně pomalu. Ty platy se prostě nezvedly tak rychle, jak by měly, aby se vyrovnaly s těmi na západě. Pořád jsme tak nějak vnímáni jako ten „východní blok“, kde je prostě levněji. I když jsme v Evropské unii, tak ten rozdíl je pořád propastný. A to je prostě nefér. A k tomu se přidává, že jsme tak nějak… neorganizovaní.
Podívej se třeba do Německa nebo do severských zemí. Tam mají odbory sílu. Když se jim něco nelíbí, jdou do stávky a firmy si to rozmyslí. Vyjednávají si lepší platy, lepší podmínky. U nás? Kdo se dneska sdružuje do odborů? Pár lidí. A tak zaměstnavatelé prostě ví, že si můžou dovolit držet platy nízko. Protože když nejsme jednotní, nemáme páku, nemáme hlas. Jsme jako jednotliví vojáci, co se snaží bojovat proti tankům. Bez šance.
Někdo ti pak řekne, že je to o produktivitě práce. Že prý sice pracujeme hodně hodin, ale nejsme tak produktivní jako jinde. Ale hele, to je podle mě takový začarovaný kruh, viď? Jestli děláš monotónní práci za almužnu, tak tě to prostě nemotivuje k nějakým super výkonům. Proč bys makal víc, když za to dostaneš stejně málo? Možná je to i o tom, jak jsou ty firmy řízený, jaký mají technologie. Když nemáš moderní vybavení, když jsou procesy zastaralý, tak prostě nemůžeš být tak produktivní. A pak je to celé jenom výmluva, proč nám pořád platí málo. A největší zabiják je teď ta inflace. Ty jo, ceny všeho vylítly do nebes. Jídlo, nájem, energie, benzín… Prostě všechno, co potřebuješ k životu. A i když nám občas ty platy zvednou, tak ta reálná hodnota našich peněz se prostě snižuje. Prostě si za ně koupíme míň a míň. A tak se dřeme, abychom měli na základní věci, a na nějaké úspory, na dovolenou, na něco navíc, už prostě nezbývá. Kolikrát vidím lidi, co mají dvě, tři práce, jenom aby to utáhli. To není normální, kámo. Vždyť by si člověk měl po práci odpočinout, věnovat se rodině, koníčkům. Ne aby dělal do úmoru jen proto, aby zaplatil složenky. Tak co s tím?
Je to těžký, vím. Není to něco, co se změní přes noc. Ale myslím, že je důležitý o tom mluvit. Říkat si, že tohle není v pořádku. Že si zasloužíme víc. Můžeme se snažit vyjednávat si lepší platy – ale to je těžký, když se bojíš, že tě vyhoděj a vezmou někoho, kdo to bude dělat za míň. Můžeme se vzdělávat a zvyšovat si kvalifikaci, abychom byli pro zaměstnavatele cennější a mohli si říct o víc. Ale to taky není zadarmo a ne každej na to má čas a energii po celodenním drilování. A pak je tu ta systémová úroveň. Potřebujeme, aby se víc řešilo, jak ty zisky zůstanou u nás, aby firmy investovaly do vyšších platů, do modernějších technologií. Aby odbory měly silnější hlas. Aby se na to tlačilo shora, aby naše vláda vyjednávala s velkými firmami o férovějších platech. A aby se konečně začala řešit ta inflace a kupní síla našich peněz. Je to nekonečný příběh, ale nemůžeme jen tak sedět a nic nedělat, viď? Ten pocit, že se dřeš, a přitom si nemůžeš dovolit žít důstojný život, je prostě demotivující. A to se pak promítá do všeho – do zdraví, do rodinného života, do nálady.
Takže držme si palce a doufejme, že se to jednou zlepší. Co ty na to, máš podobný pocity? Pojď, dáme ještě jedno pivo a zkusíme si na chvíli nemyslet na to, kolik to pivo vlastně stojí.
