Článek
Elena nikdy nebyla typ člověka, který by odmítal pomoc. V práci ji kolegové znali jako tu, která vyslechne, poradí a občas i rozesměje. Když se její kolegyně Jana ocitla po dvacetiletém manželství sama, působila ztraceně a rozhozeně. Rozvod ji zasáhl víc, než byla ochotná přiznat. Elena si všimla, jak se z někdejší energické ženy stává tichý stín, který se při každé zmínce o bývalém partnerovi rozklepal. Bylo přirozené nabídnout, že se po práci zastaví, aby Jana nemusela sedět sama v prázdném bytě.
Z prvního posezení u čaje byla dlouhá, vyčerpávající zpověď. Elena cítila, že je správné tam být, protože Jana potřebovala rameno, o které se opře. Ten večer domů dorazila později a unavená, ale s pocitem, že udělala něco dobrého. Kdyby tehdy tušila, jak rychle se z výjimečné pomoci stane povinnost, možná by si vše rozmyslela.
Každodenní návštěvy začaly pohlcovat celý čas
Další den se Jana ozvala znovu. A později zase. Brzy se večerní sezení stalo samozřejmostí, a než si Elena uvědomila, co se děje, strávila u kolegyně pět večerů v týdnu. Jana si navíc začala přivlastňovat její volný čas způsobem, který na začátku nepůsobil tak zjevně. Prosila o pomoc s nákupy, chtěla doprovod k právníkovi, potřebovala poradit s daněmi, s účty, s opravářem. Elena se snažila být trpělivá, ale někde mezi druhým týdnem maratonu návštěv a třetím večerem, kdy u ní strávila tři hodiny po práci, jí začalo docházet, že takhle to dál nepůjde.
Ráno se budila s pocitem, že má před sebou další kolo povinností. Uvědomila si, že se domů vrací tak pozdě, že nestíhá ani obyčejné věci, které měla ráda. Čtení, klidná večeře, procházka. Všechno ustoupilo Janiným potřebám. Když jednou přišla domů před osmou a zjistila, že jí Jana volá posedmé za den, v žaludku ji bodlo zvláštní napětí. Už to nebylo přátelské gesto. Byla to jednostranná zátěž.
Elena začala cítit tlak, který už nemohla ignorovat
Jana se mezitím čím dál víc upínala na představu, že Elena je jediný člověk, který jí rozumí. Často jí opakovala, že bez ní by to nezvládla, a Elena se cítila jako někdo, kdo musí stát pevně, protože jinak se zhroutí celá konstrukce jejich vztahu. Ten tlak byl jemný, ale neúprosný. Stačilo, aby jednou Elena naznačila, že dnes nemůže přijít, a Jana se roztřásla do telefonu tak silně, že Elenu přepadl pocit viny. Vrátila se k ní, i když měla chuť strávit večer sama.
V jednu chvíli si uvědomila, že přestala být oporou a začala být berlí. A že se od ní čeká, že nebude mít vlastní život. Když jednou přišla do práce unavená, s načervenalýma očima po noci plné rozhovorů, všimla si jí kolegyně z druhého oddělení. S tichým pochopením se zeptala, kdy naposledy měla volno. Elena nebyla schopná odpovědět.
Přišel moment, kdy musela říct dost
Následující odpoledne si sedla s Janou a poprvé od začátku téhle situace byla upřímná. Řekla jí, že ji má ráda jako člověka, ale nemůže suplovat partnera, terapeuta a rodinu zároveň. Jana na ni zpočátku hleděla nechápavě a Elena cítila, jak se v ní mísí lítost s úlevou. Připadala si, jako by konečně vyslovila něco, co v ní už dlouho tížilo. Vysvětlila, že jí chce být oporou, ale jen pokud to nebude stát její vlastní stabilitu.
Reakce byla bouřlivá. Jana se nejdřív urazila a obvinila Elenu, že ji opouští v nejhorším období. Pak se odmlčela. A nakonec, po několika dnech ticha, napsala zprávu, která byla poprvé věcná a bez emocionálního nátlaku. Poděkovala jí za upřímnost a přiznala, že si na pomoc zvykla víc, než bylo zdravé. Elena tím okamžikem pochopila, že nastavení hranic není projevem odmítnutí, ale nutnou součástí každého vztahu. A že někdy je největší pomocí to, že si člověk dovolí říct dost.
