Článek
A tak když se po dlouhém rozchodu rozhodla, že si konečně trochu vyčistí hlavu, vybrala si Alpy. Sama. Se spacákem, mapou a pocitem, že je to přesně to, co potřebuje. Všechno šlo podle plánu. První tři dny byly jak z katalogu – ticho, vůně lesa, sem tam svišť, pár turistů na dohled a večer horký čaj u přístřešku. Cítila, jak se jí vrací klid do hlavy. Jenže čtvrtý den ji přechod přes sedlo zavedl jinam, než čekala. V mapě to vypadalo jednoduše. V terénu už tolik ne.
„Myslela jsem, že sejdu dolů do vesnice, kde jsem měla rezervovaný pokoj. Ale začalo se zatahovat, orientační značení zmizelo a já se šla podívat jen o pár metrů dál, jestli je to opravdu ten správný směr. No a nebyl,“ říká dnes s tím klidem, který si od té doby nese s sebou. Ale tehdy jí do smíchu nebylo.
Hodiny ubíhaly, signál nikde, mlha začala houstnout a její optimismus se tenčil. Šla pořád dál, doufala, že narazí na nějakou značku, ale najednou se ocitla v úplně jiném údolí. A tam už to přestala být výzva. Tam začal strach.
„Když se stmívalo, měla jsem v hlavě všechny ty články o turistech, co někde zahučeli do rokle. Nebyla tam voda, nebyl tam ani přístřešek, jen skály, tráva a hrozivý pocit, že jsem úplně sama.“
A právě tam se objevil on. Nejprve si myslela, že se jí to zdá – muž v tmavé bundě, s batohem na zádech a francouzským přízvukem. Julien. Šel opačným směrem, měl naplánovanou jinou trasu, ale všiml si, že z dálky mává. Byl to vlastně zázrak. A taky začátek zvláštní noci.
„Nejprve mě napadlo, že bych se měla bát. Ale byl klidný, nabídl mi jídlo, rozbalil deku a řekl, že tu se mnou zůstane, dokud se nerozední. A že ráno najdeme cestu zpátky.“
Povídali si. O rodině, o tom, proč cestují sami, o práci, kterou nenávidí, o snech, které si člověk schovává na později. Byla to nejupřímnější noc jejího života – pod hvězdami, vedle člověka, kterého neznala, ale kterému věřila. A on se k ní choval s neuvěřitelným respektem.
„Nebylo to romantické, jak by si někdo mohl myslet. Spali jsme vedle sebe, ani se nedotkli. Ale byl tam zvláštní klid. Jako kdybych se na chvilku ocitla mimo realitu, kde všechno musí mít plán a důvod.“
Ráno našli cestu během hodiny. Julien šel s ní až do vesnice. Tam si dali kávu, vyměnili si čísla, ale oba tušili, že to takhle má skončit. Nepadaly žádné sliby, žádné velké gesta. Jen poděkování a úsměv.
Dnes je to přesně rok. Eva říká, že se od té doby změnila. Nezačala věřit na osud, ale uvědomila si, že některé chvíle přicházejí proto, aby jí něco připomněly. Třeba to, že i ztratit se může být začátek. A že i jeden neznámý člověk může na jednu noc být tím nejbližším.
