Článek
Když jsem se přestěhovala do starého činžáku na okraji města, připadalo mi to jako splněný sen. Vysoké stropy, dubové parkety, mosazné kliky, které pamatují jiné doby. Dům měl atmosféru, která se jen tak nedá napodobit, zvuk kroků v chodbě zněl jako film, a ráno se světlo lámalo v oknech do podoby měkkého, zlatého oparu.
První týden byl klidný. Druhý týden už méně.
Všimla jsem si, že se v kuchyni často svítí, i když jsem si nepamatovala, že bych tam světlo nechala svítit. Nebyla jsem typ roztržitého člověka. Každý večer jsem chodila bytem a zhasínala. Měla jsem to z dětství, rodiče mě učili, že elektřina není zadarmo, a já si ten zvyk odnesla i do dospělosti.
Jenže poslední dobou se světla rozsvěcovala sama. Nejprve kuchyň. Pak chodba. Jednou dokonce koupelna, přestože jsem tam celý den nevkročila.
Připsala jsem to únavě. Začínala jsem novou práci, spala málo, a stres dokáže člověka přesvědčit o lecčems. Možná to bylo i tím starým domem, jak kdyby se mnou žil vlastním životem.
Jenže pak se to stalo častěji. A vždy jen v noci.
Jednou jsem se probudila kolem třetí ráno, protože mě do očí udeřila ostrá záře. Šla jsem ke dveřím ložnice a uviděla, že v kuchyni svítí velké stropní světlo. Ne lampička, ne něco nenápadného, rovnou plné, bílé světlo. Všude kolem ticho, které až brnělo.
Zhasla jsem ho a chvíli poslouchala, jestli někdo není v bytě. Srdce mi bušilo do krku. Nic. Jen staré trubky a vzdálený hukot tramvají.
Ráno jsem si řekla, že musím být opravdu vyčerpaná. A že přece nebudu panikařit kvůli světlu.
A pak se to stalo. Den, kdy mi to někdo potvrdil.
Bylo pozdní odpoledne a já nesla odpad dolů. Na schodech jsem potkala staršího souseda z druhého patra, pana Rendu. Měl vždycky na sobě flanelovou košili a chodil pomalu, jako by mu čas nevadil.
Když mě spatřil, pozdravil, ale pak se zarazil. „Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“ Ztišil hlas. „Vy nespíte v noci?“
Zarazila jsem se. „Proč?“
„Protože vám tam nahoře pořád svítí. Hlavně kolem druhé, třetí. Vždycky, když jdu na cigaretu. Vidím vám do kuchyně i chodby. Myslel jsem, že vás třeba ruší sousedi nebo tak něco.“
Tělem mi projela ledová vlna. „Já… já v té době spím,“ řekla jsem tiše.
Podíval se na mě dlouze, vážně. „A chodíte po bytě?“
„Ne.“ „Tak to je divný.“
A najednou všechno působilo jinak, světla, která se rozsvěcovala, nebyla moje chyba. A nebyly ani náhodou.
Večer jsem zkontrolovala všechny vypínače. Dokonce jsem si je vyfotila, abych měla důkaz, že jsou vypnuté. Když jsem šla spát, připadala jsem si směšně paranoidní, ale zároveň se mi nezdál ani kousek bytu tak bezpečný, jako ještě před měsícem.
Probouzela jsem se několikrát. Dívala jsem se do dveří ložnice, kde jsem nechala úplnou tmu. Všude ticho.
A pak to přišlo.
V 3:11 mě probudilo světlo. Nikoli ostré, ale takové to jemné světlo, které prosvítá škvírou. Nechápala jsem to, ložnice měla dveře zavřené.
Když jsem je otevřela, kuchyň byla zalitá světlem. Zase. Tentokrát jsem ale rychle šla ke všem vypínačům.
Všechny byly dole. Všechny.
Ruka se teď změnila v ledový kámen. Sedla jsem si na židli a poslouchala. Nic. Byt byl dokonale tichý. Ale někde ve mně se vynořila jistota, která byla stejně děsivá jako nevyvratitelná. Tohle nedělá vítr, chyba elektroinstalace ani únava.
Ráno jsem běžela za panem Rendou a ptala se ho, jestli někdo v domě dřív zaznamenal podobné věci. Ztichl.
„Jestli chcete pravdu…“ začal pomalu. „Byt nad vámi byl dlouho prázdný. A před dvaceti lety se tam stalo něco… no, nepříjemného.“
Vyprávěl o muži, který tam žil sám po smrti své ženy. Nikdo ho neviděl týdny, až jednou sousedé ucítili zápach a zavolali policii. Našli ho v kuchyni, kde prý celé dny nechával rozsvíceno. Bylo to jeho jediné světlo v životě, které mu zůstalo.
A od té doby si lidé v domě občas stěžovali na světla. Ne pravidelně. Jen občas. A jen v jednom patře. V tom mém.
Ten večer jsem udělala jediné, co mi dávalo smysl. Sedla jsem si do kuchyně, nechala rozsvíceno a čekala.
A pak jsem nahlas řekla: „Jestli tu někdo je… můžeš být tady. Jen prosím nesahej na světla. Bydlím tu teď já.“
Nebyla jsem si jistá, jestli jsem šílená, nebo zoufalá. Možná oboje.
Ale od té noci se světla už nerozsvítila. Ani jednou. Jen občas, když se vracím pozdě z práce, mám pocit, že se v kuchyni ještě chvíli drží teplo, jako by tam někdo seděl, než jsem přišla.
A tak žijeme spolu, jeden viditelný, jeden neviditelný, v tichém příběhu starého domu, který si pamatuje víc, než říká.
