Článek
Nejdřív to byla jen drobnost. Pětistovka, která v peněžence večer byla a ráno ne. Myslela jsem si, že jsem ji utratila a zapomněla. Mám tři děti, práci na poloviční úvazek a hlavu přeplněnou povinnostmi, zapomínání u maminek není žádná vzácnost. Jenže pak se to stalo znovu. A znovu.
„Ztratily se zase?“ smál se manžel, když jsem večer počítala účtenky. „Ne. Mám pocit, že mi někdo bere peníze,“ řekla jsem.
„Kdo? Vždyť jsme tu jen my.“
Tím to začalo.
Další měsíc bylo pryč skoro osm set. Z peněženky, z dózičky na drobné i z kapsy bundy, do které dávám hotovost, kterou nechci nosit v kabelce. To už jsem věděla jistě, že si nic nepamatuji špatně.
Svolala jsem rodinnou poradu. Všichni seděli kolem stolu, manžel, syn Marek, dcera Klára a nejmladší Tereza, která ještě ani neumí počítat stovky. Všichni se tvářili, jako bych od nich chtěla vyřešit vraždu, ne pár zmizelých bankovek.
„Já bych vám to řekl, kdybych si vzal,“ ujišťoval Marek. „Nejsem malý.“
„A já mám jen svou kartu,“ ohradila se Klára.
Manžel se tvářil spíš pobaveně než znepokojeně. „Možná platíš víc, než si myslíš.“
Jenže já si myslela správně.
Začala jsem si vést malý sešit. Nic velkého, jen datum a kolik peněz v peněžence je. Někdy jsem si dala i fotku pro jistotu. Každý večer jsem kontrolovala, jestli vše sedí.
A jednoho rána opět nesedělo.
Chybělo dvěstě korun. Ne moc, ale dost na to, abych věděla, že si ze mě někdo dělá dobrý den. Tentokrát jsem necítila strach, ale vztek. Nebylo mi líto peněz, ale toho pocitu, že mi někdo leze do věcí. Do soukromí. Do prostoru, kde má být rodinná důvěra.
Rozhodla jsem se to vyřešit po svém.
Schovala jsem do peněženky malou lístečkovou past. Pod bankovky jsem vložila nenápadně srolovaný papírek, který musel vypadnout, když se někdo peněz dotkne. Ne tolik, aby si toho všiml člověk, který je jen přerovnává, ale dost, aby zůstal na zemi, když se někdo hrabe uvnitř.
Ráno byl papírek na zemi.
A já ten den poprvé ucítila něco, co jsem do té doby nechtěla připustit, že zloděj není cizí člověk, ale někdo, s kým sdílím koupelnu, večeře, domácnost. Někdo, koho miluju.
U oběda jsem se na všechny podívala jinak.
„Musím vám něco říct,“ začala jsem pomalu. „Vím, že mi někdo bere peníze. A už vím, že to není náhoda.“ Manžel odložil příbor. „Prosím tě…“
Ale já mluvila dál: „Neschovávám nic cenného. Nic neobvyklého. Ale někdo k mým věcem chodí, když spím.“
Nastalo ticho. Silné, těžké. První, kdo ho narušil, byla Klára.
„To je blbost,“ vyhrkla.
Ale její hlas byl až příliš vysoký, oči příliš uhýbavé.
Marek se zamračil. „Mami… fakt si myslíš, že bych ti bral peníze?“ Podívala jsem se na něj. Nebyl to on. To jsem cítila.
A pak jsem uviděla manžela. Byl bledý. A díval se do stolu.
„Chceš mi něco říct?“ zeptala jsem se ho. A tehdy se něco zlomilo.
Pomalu zvedl oči. „Já… jo.“
Ostatní zapomněli dýchat. „To jsem dělal já.“
Najednou se mi rozklepaly ruce. „Cože?“
Povzdechl si a promnul si čelo. „Nechtěl jsem ti to říkat. Chtěl jsem ti ty peníze vrátit. Vždycky. Jen jsem…“
„Jen jsi co?“ „…se bál.“
Ukázalo se, že měl problémy. Ne s alkoholem, ne s ženami, ne s hazardem, s vlastním studem. Přišel o několik klientů, příjem klesl a on nedokázal unést, že by to měl přiznat. Občas potřeboval hotovost na věci, které nechtěl řešit přede mnou. Myslel, že pár stovek vrátí, až se situace zlepší. Jenže situace se nezlepšovala. A on bral dál.
A zároveň se každým dnem cítil menší.
Nezlobil se na mě. Zlobil se na sebe. A já… já cítila směs hněvu i lítosti, která se nedala oddělit.
Děti zůstaly tiše sedět, jako by právě zjistily, že rodiče jsou taky lidi a ne neomylní strážci domova.
„Měl jsi mi to říct,“ řekla jsem tiše.
„Já vím.“
„A přestat brát peníze.“
„Já vím.“
Trvalo to dlouho. A stálo nás to ještě víc než stovky korun. Ale seděli jsme spolu u toho stolu dál. Tentokrát poprvé opravdu upřímně.
Neztrácely se už žádné peníze. Jen nějaký čas trvalo, než se vrátila důvěra.
Ale zvládli jsme to. Protože i když to byl někdo z rodiny, byl to pořád člověk, kterého miluji a který se konečně přestal skrývat ve stínu mezi stovkami.
