Článek
Život s námi někdy hraje zvláštní hry. Jednou se smějete, podruhé brečíte a občas vám osud připraví takovou šlamastyku, že nevíte, jestli se smát, nebo si rvát vlasy. U mě to bylo spíš to druhé, i když s notnou dávkou černého humoru, který mi v životě už tolikrát pomohl přežít. Víte, člověk si tak šetří na horší časy. Něco málo odloží na důchod, něco pro vnoučata a taky se tak nějak podvědomě připravuje na tu poslední cestu. Nechcete přece nechat své blízké na holičkách, a tak si pomalu, polehoučku střádáte na ten den „D“.
Jenže pak přijde život a ukáže vám, že má úplně jiné plány. Měla jsem taky takovou malou „pohřební“ rezervu. Ne nějakou závratnou sumu, spíš tak akorát, aby se člověk nemusel stydět, až si pro něj přijde pan Smrtka. Říkala jsem si, že nechci být nikomu na obtíž, a tak jsem si kousek po kousku odkládala. Jenže pak mě začal zlobit zub. Nejdřív jen tak trošku, pak už to byla hotová symfonie bolesti, která mi nedala spát. Statečně jsem to snášela, polykala prášky proti bolesti a doufala, že to přejde samo. Ale zub se nedal. Naopak, začal mi připomínat časovanou bombu, která každou chvíli mohla vybuchnout. Nakonec jsem se s těžkým srdcem objednala k zubaři. Věděla jsem, že to nebude nic levného, ale tušila jsem, že tohle už sama nevyléčím.
Pan doktor se na mě usmál tím svým profesionálním úsměvem, který nikdy nevěstí nic dobrého, a pustil se do prohlídky. Vrtal, šťoural, klepal a pak si povzdechl. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. „Tak paní,“ řekl s vážnou tváří, „máme tady menší problém. Bude potřeba rozsáhlé ošetření. Několik plomb, možná i korunka a jeden zub bude muset ven. Celkově vás to vyjde na… no, na pěkný balík peněz.“ Když jsem uslyšela tu sumu, málem jsem omdlela. V hlavě mi proběhla celá moje „pohřební“ rezerva. Věděla jsem, že na to ty peníze sotva postačí. A pak mi to došlo. Vlastně mi to docvaklo s takovou jasností, až jsem se musela v křesle pousmát. „Pane doktore,“ řekla jsem s nově nabytým odhodláním, „víte co? Já ty peníze raději dám na ty zuby.“ Pan doktor na mě překvapeně zamrkal. „Jak to myslíte?“ „No, prostě tak,“ pokračovala jsem. „Raději budu mít zdravé zuby a ještě si za života s chutí něco dobrého sním, než abych ty peníze nechala ležet na pohřeb. Ať se o ten pohřeb pak postarají pozůstalí. Přece jenom, je to jejich starost, ne moje. Já už budu mít jiné starosti, tam nahoře nebo dole, kdo ví.“
Pan doktor chvíli mlčel a pak se zasmál. „Tak s tímhle přístupem jsem se ještě nesetkal. Ale musím uznat, že na tom něco je.“ A tak jsem udělala životní rozhodnutí. Peníze určené na mou poslední cestu putovaly na záchranu mého chrupu. Nelituji toho ani v nejmenším. Koneckonců, co je důležitější? Důstojný pohřeb, na kterém už stejně nebudu, nebo možnost pořádně se najíst a usmívat se na svět bez bolesti? Pro mě je odpověď jasná.
Možná si teď někdo řekne, že jsem sobecká a nemyslím na své blízké. Ale já to vidím jinak. Celý život jsem se snažila být zodpovědná a ohleduplná. Teď si myslím, že mám právo myslet i na sebe. A upřímně řečeno, představa, že se moji příbuzní budou muset trochu uskromnit a třeba i sami přispět na můj pohřeb, mě nijak zvlášť netrápí. Přežili už horší věci. A navíc, kdo ví, co bude. Třeba se dožiju sta let a moje „pohřební“ rezerva by stejně nestačila ani na kytku na hrob. Takhle mám alespoň jistotu, že jsem ty peníze investovala do něčeho, co mi ještě teď dělá radost. Až si budu kousat křupavou kůrku pečeného kuřete nebo si vychutnávat sladkou chuť jablečného závinu, vzpomenu si na ten den u zubaře a potutelně se usměju. Život je příliš krátký na to, abychom se trápili věcmi, které stejně nemůžeme ovlivnit. Smrt si nás najde všechny, ať už máme našetřeno na luxusní rakev, nebo ne.
A já si myslím, že je mnohem lepší prožít ten čas, který nám byl dán, s úsměvem a plným žaludkem, než se stresovat tím, co bude potom. Takže až jednou přijde můj čas, ať si moji milí pozůstalí klidně uspořádají skromný obřad. Hlavně ať si vzpomenou na všechny ty dobré řízky, které jsem za svého života snědla díky tomu, že jsem dala přednost zdravým zubům před drahým pohřbem. A třeba si u té příležitosti taky dají jeden na mou počest.
S chutí!
