Článek
V domě číslo 17 to dříve byla pohoda. Klid, sem tam nějaká ta kytka na chodbě a sousedé, co se navzájem znali spíš podle hlasu z chodby, než že by si lezli do zelí. Jenže pak stará paní Vomáčková, která ve svém bytě pěstovala fíkusy větší než kdejaký jehličnan, odešla na věčnost. A namísto vděčných dědiců se v bytě zjevil uragán jménem Sára. Vnučka paní Vomáčkové.
Sára byla asi o deset let starší než můj syn Petr, který už dávno dospěl. A Sára byla zjevně bytost z jiného světa. Kde paní Vomáčková sázela fíkusy, tam Sára sázela basové linky, které se otřásaly v základech paneláku. Večírky byly na denním pořádku. Ze Sářina bytu se linuly tóny, které zněly jako z nějakého alternativního hudebního festivalu, a to i ve středu v noci. Na chodbě se chovala jako kněžna – málokdy pozdravila, a když už, tak to byl spíš takový ušklíbek, který naznačoval, že se jí náhodou připletete do cesty. Jen na mého Petra dělala oči, doslova. Kroutila se před ním v úzkých kalhotách a výstřihu, který odhaloval víc, než bylo nutné.
A Petr? Chudák kluk se jí snažil vyhýbat jako čert kříži. Jenže Sára byla vytrvalá. „Nemám sůl,“ zvonila u nás, když Petr zrovna vešel do dveří. „Potřebuji přivrtat poličku,“ ozvalo se další den, samozřejmě ve chvíli, kdy si Petr nazouval boty na důležitou schůzku. Dělala všechno proto, aby se zalíbila i mně, nosila mi domácí bábovku, která se občas tvářila jako stavební cihla, ptala se na recept na můj guláš, i když bylo jasné, že ji vaření zajímá asi jako mě jaderná fyzika.
Jednoho dne už mi došla trpělivost. Petr se zrovna schovával v koupelně, když Sára opět zvonila s prosbou o „půjčení laku na vlasy“, jsem se rozhodla pro nenápadnou akci. Věděla jsem, že Sára je ješitná a zakládá si na svém vzhledu. A tak jsem ji jednoho dne, když opět stála u dveří s prázdnou miskou s prosbou o mouku, pozvala dál na kafe. Sára zjevně čekala, že Petr vyleze z úkrytu, ale ten se držel statečně zavřený v pokoji.
„Víš, Sári, s touhle barvou vlasů to máš moc hezké,“ začala jsem nenápadně. „Ale teďka je taková móda… můj Petr, ten si vždycky všimne, když má někdo takový neotřelý styl. On třeba úplně miluje, když má někdo fakt výraznou barvu. Třeba zrzavou. Jo, ta by ti vážně slušela! A k tvým očím… Petr říkal, že zrzky mají vždycky takový jiskru.“ Sára zvedla obočí. „Opravdu? Petr to říkal?“ zeptala se s jiskrou v oku. „No jasně! A tenhle střih… to už se dneska tak nenosí, Petrovi by se líbil spíš nějaký takový odvážnější, rozcuchanější, víš? Takhle jsi taková… usedlá.“ Samozřejmě že Petr nic neříkal, ale moje lehká manipulace začala fungovat.
O dva dny později, když jsem si vyšla nakoupit, jsem spatřila Sáru. Z jejího bytu šly stále hlasité basy, ale Sára vypadala… jinak. Její vlasy zářily odstínem, který by se dal popsat jako „svítivě mrkvová“. A střih? To byl spíš takový odvážný pokus o něco „rozcuchaného“, který skončil u něčeho připomínajícího ptačí hnízdo po hurikánu. Sára mě spatřila. Její pohled probodával vzduch. Nic neřekla, jen otočila hlavu a zmizela ve výtahu. Od té doby se se mnou Sára nemluvila. Večírky v bytě ustaly. A Petr? Ten si konečně mohl oddechnout. Občas jsem Sáru viděla, jak z bytu vychází až navečer, zřejmě aby se vyhnula dennímu světlu.
