Článek
„Letos začnu znovu šetřit,“ řekla jsem si začátkem roku s odhodláním, které by se dalo krájet. Dokonce jsem si vytvořila systém. Opravdový, promyšlený, barevně sladěný a nalepený na lednici, aby mě každý den hlídal jako přísný trenér.
První měsíce jsem byla vzorná. Až podezřele. Kafe z domu, žádné zbytečné nákupy, utrácení jen tam, kde to dávalo smysl. I spořící účet jsem si hladila pohledem jako malou kytičku, která konečně začala růst. Jenže pak přišel prosinec. A s ním nákupní šílenství, které si na mé disciplíně smlslo jako malé dítě na perníčku.
Letos jsem chtěla být připravená. Žádné pozdní nakupování 23. prosince, žádné záchvaty paniky uprostřed obchodního centra, žádné přehnané impulzivní dárky. Měla jsem seznam, rozpočet a dokonce i limit. A popravdě, byla jsem na sebe pyšná.
A pak přišel první účet.
Stála jsem u pokladny, v ruce pár věcí, které nepůsobily nijak dramaticky, kniha, svíčka, kosmetika, dvě malé drobnosti. Taška sotva z poloviny plná. A najednou přede mnou vyskočila částka, která mi vyrazila dech.
„Prosím?“ vykoktala jsem, než jsem to stihla uhladit do slušnější podoby.
Prodavačka jen mile zopakovala sumu. A já přemýšlela, jestli jsem se náhodou ocitla v paralelním vesmíru, kde mají dárky průměrné velikosti hodnotu zhruba jako menší domácí spotřebič.
Zaplatila jsem, samozřejmě. Ale do tašky jsem si cestou domů přibalila i pořádnou dávku frustrace. Celoročně se snažím držet při zemi, a stačí jeden prosincový nákup a všechno je najednou vzhůru nohama?
Doma jsem vyskládala dárky na stůl a studovala účtenku, jako bych v ní hledala skrytou chybu. Nic. Všechno správně. Jen ceny jakoby nestačily na to, že se svět změnil, ale byly odhodlané mi to připomenout.
A tak jsem uvařila dvě skleničky svařáku a zavolala Ivě. Ne proto, že by měla řešení. Ale proto, že vždycky uměla ty moje malé osobní apokalypsy přeložit do normální lidské řeči.
Seděla u mě za pár minut, odložila kabát a s naprosto přímým pohledem pronesla: „Tak povídej.“
A já povídala. Od lednového nadšení přes úsporné manévry až po dnešní účet, který se choval jako zákeřná facka. Mluvila jsem rychle, dramaticky a trochu přehnaně, přesně tak, jak to člověk umí, když je naštvaný hlavně sám na sebe.
Když jsem domluvila, Iva se napila a řekla:
„Víš… ty máš problém v tom, že si myslíš, že šetření znamená být pořád dokonalá. A tak to není. Šetření je o tom, že většinu času děláš dobrá rozhodnutí. A že počítáš s tím, že prosinec je prostě drahý. Každý rok. Vždycky.“
Musela jsem se pousmát. Měla pravdu. Celý rok jsem se snažila držet plán, ale když přišel první náraz, hned jsem měla pocit, že všechno ztrácí smysl. Přitom realita byla mnohem jednodušší, šetření není sprint. Je to běh na dlouhou trať s kopci, zakopnutími a občasnými občerstvovacími stanicemi.
Iva pokračovala: „A jestli chceš být příští rok chytřejší, udělej si prosincový fond. Normálně si odkládej na Vánoce jako na povinnou jízdenku. Budeš připravená. Nebude tě to tolik bolet.“
Popíjely jsme svařák, a jak teplo stoupalo do tváří, přestávalo mi být těžko. Ne proto, že bych najednou měla víc peněz. Ale protože jsem si uvědomila, že se sebou zacházím moc přísně. A že jeden účet neurčuje celý rok.
Ten večer jsem pochopila dvě věci: že ceny opravdu skáčou jak na trampolíně a že moje předsevzetí není v troskách. Jen potřebuje jiný přístup.
Plány se mohou měnit. Zvyky se mohou ladit. A šetřit se dá… i když občas zabolí první účet před svátky.
A víte co? Přesto všechno začnu znovu. Ale letos s rozumem. A možná i s malým vánočním fondem, který mě nepřekvapí tak jako ta nečekaná cenová sprcha u pokladny.
