Článek
Nepořádek v kanceláři je téma, které dokáže spolehlivě rozproudit emoce. Někdo potřebuje pracovní stůl jako ze žurnálu, jiný funguje v řízeném chaosu, který by cizímu oku připadal jako katastrofa. Já patřím spíš do té druhé skupiny, ale přesto vím, kde co mám. O to víc mě překvapilo, když jsem jednoho rána vešla do kanceláře a bylo jasné, že se tu stalo něco neobvyklého.
Na stolech nebyly jen papíry a pracovní poznámky. Objevily se pastelky, pomačkané barevné papíry, drobky od sušenek a cosi, co vzdáleně připomínalo plastelínu. Než jsem se stačila zorientovat, přišla kolegyně. Pohled jí sklouzl po místnosti a verdikt padl okamžitě. Že prý už to přeháním, že takový nepořádek je neprofesionální a že bych se nad sebou měla konečně zamyslet.
Nestihla jsem se ani nadechnout. Jak se bránit, když to skutečně vypadá, že kancelář připomíná spíš hernu než pracovní prostor? Vysvětlovat, že jsem tu večer nebyla a že pastelky opravdu nepatří do mé pracovní výbavy, znělo spíš jako výmluva než jako argument. Tak jsem mlčela, omluvila se a zbytek výtky si vyslechla s pocitem, že vina byla rozdělena dřív, než se kdokoli zeptal, co se vlastně stalo.
Celé dopoledne se neslo v lehce napjaté atmosféře. Kolegyně měla pocit, že udělala pořádek nejen na stolech, ale i v pracovních návycích. Já jsem mezitím sledovala kancelář a čím dál víc mi docházelo, že tenhle chaos není můj. Některé věci byly poskládané s až dětskou fantazií, jiné se objevily tam, kam bych je nikdy nedala. Přesto jsem byla automaticky označena za viníka.
Pravda vyšla najevo až později a byla mnohem prostší, než by kdo čekal. Ukázalo se, že náš šéf pracoval předchozí večer dlouho do noci. Aby to doma zvládli, jeho manželka mu přivedla děti přímo do práce. Jenže místo aby zůstaly u něj v kanceláři, posadil je „jen na chvilku“ k nám. Chvilka se protáhla, děti se zabavily a kancelář si mezitím prošla plnohodnotným kreativním programem.
Najednou všechno zapadlo do sebe. Pastelky měly své autory, drobky svůj původ a rozházené papíry nebyly projevem mé nedbalosti, ale dětské fantazie. Kancelář na pár hodin přestala být kanceláří a stala se improvizovanou hernou – aniž by o tom kdokoli z nás věděl.
Když se to kolegyně dozvěděla, nastalo rozpačité ticho. Omluva přišla, ale už nebyla tak hlasitá ani tak sebejistá jako původní výtka. Celá situace najednou působila trapně a zároveň poučně. Stačilo pár domněnek, jeden rychlý soud a viník byl na světě.
Tenhle drobný incident mi připomněl, jak snadno si v práci vytváříme zkratky. Vidíme výsledek, ale nehledáme příčinu. Nepořádek rovná se neschopnost. Chyba rovná se lenost. Přitom realita bývá složitější a často úplně jinde, než bychom čekali.
Od té doby jsem opatrnější nejen na nepořádek, ale hlavně na rychlé soudy. Protože vina se v kanceláři často rozdává rychleji než káva z automatu. A málokdo se ptá, kdo tam byl večer předtím, co se skutečně stalo a jestli za rozházenými papíry nestojí úplně jiný příběh.
Ten den jsem si odnesla jednoduché poučení: nepořádek se dá uklidit za pár minut, ale ukvapený soud zůstává v paměti mnohem déle. A příště, až někdo zvedne hlas kvůli chaosu na stole, možná by měl nejdřív hledat příčinu a ne viníka. Protože pastelky se sice dají schovat do šuplíku, ale předsudky v kanceláři zůstávají vidět mnohem déle.
