Článek
Let do Malagy jsme si představovali jako začátek báječného dobrodružství. Já, manžel a naše dvě děti. Hned na letišti ale první šok – kufry nám přistály o hodinu později, a to v takovém stavu, že vypadaly jako po karnevalovém průvodu. Moje růžové plavky visely z rohu kufru, synovy sandály cestovaly zvlášť. „No nic,“ řekla jsem si, „hlavně, že jsme tady.“
Apartmán vypadal na fotkách luxusně – bílá fasáda, balkón s výhledem na moře. Ve skutečnosti? Balkón směřoval přímo na hlučnou ulici, kde do tří do rána troubily skútry. Klimatizace nefungovala a majitel nám jen s úsměvem sdělil: „To je Španělsko, señora, otevřete si okno.“ Tak jsme spali v horku a s koncertem motorek pod hlavou.
Pláž měla být útěchou. Jenže tam jsme zjistili, že lehátka stojí deset eur na den a k tomu povinný slunečník za dalších pět. Na čtyři lidi? Malý bankrot. Řekla jsem si, že si prostě rozložíme ručníky. Sotva jsme si sedli, objevil se muž s píšťalkou a anglicko-španělskou směsicí vysvětloval, že na tomto místě se ležet nesmí. Ukázal na ceduli, které jsme si nevšimli: „Reserved for clients.“ Tak jsme šli dál, pak ještě dál… až jsme skončili skoro u parkoviště, kde se písek mísil s cigaretovými nedopalky.
Vrchol přišel v místní restauraci. Vyhlídli jsme si malý podnik, vonělo to tam po grilovaných rybách. Sedli jsme si, číšník nám přinesl jídelní lístek – samozřejmě jen ve španělštině. Když jsem se pokusila zeptat na anglický, zakroutil hlavou. Zkusila jsem rukama nohama vysvětlit, že chceme něco bez mořských plodů pro děti. Číšník se jen zasmál, přikývl a za půl hodiny přinesl čtyři talíře plné olihní. Děti na to koukaly, jako by jim na talíři přistál vetřelec z jiné planety. Manžel statečně zkusil sousto, ale když mu chobotnice přilepila přísavku na zub, měl dost. Já se zvedla a šla zaplatit – i když jsme se jídla sotva dotkli, suma byla astronomická.
Řekla jsem si: „Nevadí, zlepšíme si náladu výletem.“ Vyrazili jsme do Granady. Krásné město, to se musí nechat. Jenže fronta na vstup do Alhambry byla tak dlouhá, že jsme po dvou hodinách stání v pětatřicetistupňovém vedru skončili dehydrovaní a otrávení. Děti brečely, manžel brblal a já jsem si přísahala, že nikdy více.
A pak přišel poslední hřebíček do rakve: místní fiestová noc. My naivně čekali, že si večer odpočineme. Jenže přesně o půlnoci začal pod našimi okny průvod bubeníků. Dvě hodiny hlasité hudby, zpěvu a výkřiků. Ve tři ráno jsme už seděli na balkoně, protože spát nešlo. Když jsem uviděla, jak sousedka z vedlejšího balkonu s úsměvem tleská do rytmu, měla jsem chuť hodit po ní polštář.
Poslední den jsme šli znovu na pláž. Už jsem byla rezignovaná – zaplatili jsme za lehátka, koupili si sangrii a řekla jsem si: „Aspoň teď to bude klid.“ Jenže vedle nás si rozložila parta mladíků reprák a pustila hudbu tak nahlas, že mi dunělo v hrudi. A když začali tancovat přímo mezi lehátky, přišla mi už celá dovolená jako absurdní komedie.
Cesta domů to jen potvrdila. Na letišti nám oznámili zpoždění tři hodiny. Děti usnuly na zemi, my jsme čekali s plastovými sendviči v ruce a já v duchu sepisovala černou listinu destinací.
A to nejlepší? Den po návratu mi přišel z apartmánu email:
„Děkujeme za váš pobyt, doufáme, že jste byli spokojeni. Prosíme, ohodnoťte nás pěti hvězdičkami na portálu Booking.com.“
To už jsem se jen hystericky zasmála. Protože jestli existuje hvězdička navíc za přežití, tak si ji klidně připište. Ale já? Do Španělska už opravdu nikdy.
