Článek
Ach, ty životní zvraty. Někdy přijdou jako letní bouře, blesk a hrom, co ti rozsvítí oblohu, jindy jako tichý podzimní deštík, co se ti pomalu vsakuje pod kůži, až zjistíš, že jsi promočená skrz naskrz a zima je ti až do morku kostí. A přesně takový déšť se mi stal, když jsem se dozvěděla, že čekám miminko. Radost, samozřejmě. Obrovská, nepopsatelná radost, taková ta, co ti rozhýbe každou buňku v těle a nutí tě tančit, i když stojíš na místě. Okamžitě jsem věděla, komu to musím říct jako první. Klára.
Moje Klára. Kamarádka, se kterou jsem prošla ohněm i vodou, slzy i smích, pubertální trable i první zlomená srdce. Klára, co mi vždycky říkala, že jsme jako sestry, i když nemáme stejnou krev. Ta, co se mnou sedávala do noci u vína a probíraly jsme všechno od smyslu života po to, jestli si máme koupit ty nové boty. Byla první, komu jsem zvedla telefon, srdce mi bušilo jako splašené, skoro jsem ani nemohla dýchat. „Kláro, mám pro tebe novinku!“ vyhrkla jsem, ani jsem jí nedala šanci něco říct. Byla jsem si jistá, že bude skákat radostí. Že se rozbrečí dojetím, objeme mě a budeme snít o tom, jak budeme kupovat ty nejroztomilejší dupačky. Ještě teď si pamatuju ten tichý moment na druhé straně. A pak jen tichý, plochý hlas: „Aha. Tak to je… super.“ Super? Super? To bylo všechno? Nebyla tam ta radost, ten úžas, to nadšení, co jsem očekávala. Žádné „gratuluju!“, žádné „já věděla, že to přijde!“, žádné „já se tak těším!“. Nic. Jen to prázdné „super“. Snažila jsem se to přejít, myslela jsem si, že je třeba jen překvapená, že to nečekala. Že to na ni přišlo moc rychle. Že se potřebuje vzpamatovat. Tak jsem jí vyprávěla dál, o prvních pocitech, o tom, jak jsme si s Petrem říkali, jak se těšíme. Čekala jsem, že se to zlomí, že to nadšení prostě přijde.
Ale nepřišlo. Ten hovor skončil tak nějak nijak, a já jsem to připsala momentálnímu šoku. Jenže pak se nic nezměnilo. Psala jsem jí, jako dřív. Sdílela jsem s ní první ultrazvukové snímky, povídala jí o ranních nevolnostech, o tom, jak si vybíráme jméno. A ona? Odpovídala stroze. Jen jednoslovně nebo krátkými frázemi. „Jo,“ „Rozumím,“ „To je fajn.“ Vždycky jsem byla ta, co v našem kamarádském vztahu tahala za delší konec, psala jí jako první, navrhovala setkání. Dřív to bylo vyrovnané, ale teď? Najednou jsem byla ta, co se snaží udržet při životě něco, co už možná umřelo. Přestala jsem dostávat fotky z jejích výletů, vtipné zprávy, pozvánky na kafe. Jako bych najednou přestala existovat v jejím světě. Bylo to bolestivé. Bolestivější, než bych si kdy dokázala představit.
Čekala jsem dítě, měla jsem být šťastná, ale v koutku duše mi hlodal ten červík pochybností a smutku. Co se stalo? Proč se mi vyhýbá? Udělala jsem něco špatně? Připadala jsem si jako ta nejhorší kamarádka na světě, i když jsem vlastně nevěděla proč. Zkoušela jsem jí volat, ale buď to nezvedala, nebo mi to hned típla s textovkou, že zrovna nemůže. „Zavolám ti zpět,“ stálo v ní. Nikdy nezavolala. Byla jsem zoufalá. Jednoho dne, když už jsem to nevydržela, jsem jí napsala dlouhou zprávu. Ptala jsem se jí, co se děje. Jestli jsem ji něčím urazila, jestli je naštvaná. Napsala jsem jí, jak moc mi chybí, jak moc mi chybí naše přátelství. Odpověď přišla až po dvou dnech. Krátká, chladná. „Nic se neděje. Jen teď nemám čas. Jsem v jednom kole.“ A pak dodala něco, co mi zlomilo srdce. „Život se mění, víš. Lidi se mění.“
V tu chvíli jsem věděla, že je to konec. Nebylo to o čase, nebylo to o tom, že je v jednom kole. Bylo to o tom, že se měním já. Že se můj život mění. Najednou jsem se ocitla na prahu mateřství, na prahu něčeho úplně nového a pro mě vzrušujícího, a ona? Ona zůstala stát na místě. A já jsem si to začala dávat dohromady. Vzpomněla jsem si na naše staré rozhovory. Klára vždycky říkala, že děti nechce. Že je to pro ni svazující, že by jí to vzalo svobodu, kariéru, život, jaký zná. Byla to ta nespoutaná duše, co toužila cestovat, dělat si, co chce, bez závazků. Vždycky se mi smála, když jsem si povídala o tom, jak bych jednou chtěla mít rodinu. Brzdila mě v tom, abych si pořizovala děti. Bagatelizovala mé sny o mateřství, přehlížela je. A já jsem si to nikdy neuvědomovala, až teď, když jsem držela v ruce pozitivní těhotenský test. Najednou mi to všechno docvaklo. Neodepsala mi, když jsem oznámila, že čekám dítě, protože jsem udělala něco, co ona nechtěla. Udělala jsem něco, co odporovalo jejímu pohledu na život. Moje těhotenství pro ni nebylo jen radostnou novinkou pro kamarádku. Bylo to zrcadlo, ve kterém viděla svůj vlastní strach, své vlastní odmítání mateřství. Bylo to připomenutí všeho, co ona ve svém životě nechtěla. Moje radost byla pro ni možná trnem v oku, protože jí připomínala něco, co ona považovala za ztrátu, za konec svobody, za noční můru. Nebylo to o mně. Bylo to o ní. A o tom, co mateřství symbolizovalo v jejím vlastním životě.
A tak naše přátelství, které se mi zdálo tak pevné a nezničitelné, skončilo tichým, bolestným rozchodem. Ne kvůli hádce, ne kvůli nedorozumění. Ale kvůli tomu, že život nás zavedl na úplně jiné cesty. A některé cesty se prostě neprotnou, ani když jdou zpočátku ruku v ruce. Bylo to těžké přijmout, ale nakonec jsem pochopila, že to tak prostě je. Lidé se mění. A s nimi i vztahy. Někdy to bolí, ale občas je to nutné.
