Článek
První chyba byla zvědavost. Ne ta dětská, nevinná, ale tichá, dospělá zvědavost člověka, který má pocit, že už všechno pochopil. Vznikla nenápadně, v pondělí večer, když jsem zůstala v kanceláři déle než obvykle a budova se začala vyprazdňovat.
Pracovala jsem jako archivářka. Digitalizovala jsem staré záznamy, převáděla zaprášené krabice do čísel a tabulek. Většinu času to byla mechanická práce, ale občas se objevil dokument, který nepatřil do žádné kategorie. Ten večer jsem jeden takový našla.
Složka neměla datum ani jméno. Jen symbol, který jsem nedokázala zařadit. Neznámý, přesto povědomý. Otevřela jsem ji jen proto, abych zjistila, kam patří. To jsem si tehdy namlouvala.
Uvnitř nebyly žádné klasické dokumenty. Žádné dopisy, smlouvy ani zápisy. Jen série poznámek, psaných různými rukopisy, ale stejným jazykem. Všechny začínaly podobně. Popisem okamžiku, kdy si autor všiml něčeho, co do té doby neviděl.
Četla jsem pomalu. Lidé v těch záznamech mluvili o zvucích, které se opakovaly bez zdroje. O stínech, které se zdržely déle, než by měly. O pocitu, že je někdo sleduje zevnitř jejich vlastních myšlenek. Někteří psali s odstupem dnů, jiní jen jednou. U posledních záznamů chyběly závěry.
Říkala jsem si, že jde o experiment. Možná psychologický. Možná literární. Přesto jsem cítila nepříjemné mravenčení v zátylku, které nemělo racionální důvod.
Druhá chyba byla, že jsem si všimla poznámky na okraji jedné stránky. Byla dopsaná jiným inkoustem, drobným písmem: Pokud to čteš, už tě to zaznamenalo.
Zasmála jsem se. Nervózně, nahlas. Kancelář byla prázdná a ten zvuk mi připadal cizí. Zavřela jsem složku a řekla si, že toho bylo dost. Že půjdu domů a zítra se tomu zasměju.
Světlo monitoru ale zablikalo. Jen jednou. Dost na to, aby mě to zarazilo. Na obrazovce se objevil nový soubor. Neotevřela jsem ho. To byla moje třetí chyba. Měla jsem ho okamžitě zavřít, vypnout počítač, odejít.
Místo toho jsem zůstala sedět a dívala se na název souboru. Byl složený z číslic a písmen, ale uprostřed bylo moje jméno.
Klikla jsem.
Soubor se otevřel bez načítání. Byl to textový dokument. První řádek byl datovaný dnešním dnem. Popisoval přesně to, co jsem právě dělala. Jak sedím u stolu. Jak mi hučí v uších. Jak se snažím přesvědčit sama sebe, že tohle všechno má logické vysvětlení.
Četla jsem dál, i když se mi třásly ruce. Text se aktualizoval v reálném čase. Věty se objevovaly o vteřinu dřív, než jsem si je stihla uvědomit. Nepsal je žádný člověk. Psalo je něco, co mě předcházelo.
Zkoušela jsem změnit chování. Vstát. Otočit se. Zavřít oči. Text to zaznamenal. Bez emocí. Bez hodnocení. Jen fakta. Jako by někdo vedl záznam o jevu, ne o člověku.
V jednu chvíli se v dokumentu objevila věta, kterou jsem si nepomyslela. Teď se pokusíš zavřít soubor.
Zavřela jsem ho. Obrazovka zčernala. V místnosti se rozhostilo ticho, které bylo hustší než předtím. Slyšela jsem vlastní dech. Pak ještě něco jiného. Tiché, nepravidelné klepnutí. Ne zvenku. Z útrob budovy. Nebo možná z hlavy.
Dny potom jsem chodila do práce normálně. Složka zmizela. Nikdo o ní nevěděl. Všechno bylo v pořádku, až na drobnosti. Občas jsem měla pocit, že se věci dějí o zlomek vteřiny dřív, než je zaznamenám. Jako by realita měla malý náskok.
Začala jsem si všímat mezer mezi myšlenkami. Prázdných míst, kde by něco mělo být. Někdy jsem našla poznámky ve svém diáři, které jsem si nepamatovala. Psaly o věcech, které se teprve staly.
Pochopila jsem, že zvědavost nebyla chyba sama o sobě. Byla jen otevřenými dveřmi. Chybou bylo předpokládat, že když se dívám já, nikdo se nedívá zpátky.
Teď si dávám pozor na otázky, které si pokládám. Některé věci totiž nečekají na odpověď.
Čekají jen na to, až si jich všimneš.
