Článek
Mobil jsem nechala ležet na stole a ignorovala jeho vibrující urgence jako nějaké dotěrné komáry. Měla jsem za sebou vyčerpávající den. Pět schůzek, jeden nepříjemný rozhovor s šéfem a dvě děti, které se rozhodly, že spát je zbytečná společenská norma.
To poslední, co jsem potřebovala, byl telefon. A tak jsem ho prostě nechala být.
Když jsem konečně uložila děti, sedla si na gauč a natáhla nohy, mobil se ozval znovu, tentokrát dvakrát rychle za sebou. Dvě zprávy.
Koukla jsem na displej. Neznámé číslo.
„Můžeme si promluvit?“
„Prosím, zvedni to.“
Přišla mi z toho zvláštní tíseň. Ještě chvíli jsem ignorovala vibrování a šla si udělat čaj. Ale když jsem se vrátila, svítilo na displeji další oznámení.
„Jano…?“
A to už mi začalo být nepříjemné. Nebylo úplně normální, aby mi někdo cizí psal jménem. Možná omyl. Možná špatné číslo. Možná nějaký zoufalec hledající bývalou přítelkyni.
Odemkla jsem mobil s úmyslem napsat stručné „Máte špatné číslo“.
Ale když jsem otevřela konverzaci a uviděla jméno, které jsem věděla, že nemůže být skutečné, zastavila jsem se. Pavel.
Pavel… můj bratr. Ten, kterého jsme pohřbili před třemi lety. Ten, o kterém jsme nikdy nepřestali mluvit a nikdy nepřestali oplakávat.
Chvíli jsem jen seděla a koukala na to absurdní jméno na obrazovce, jako by se mi mobil rozhodl vysmát. Pak jsem si řekla někdo si z nás dělá nechutný žert. Určitě. Nějaký hacker, nějaká náhoda, klonované číslo, kdo ví.
Odepsala jsem: „Kdo jste?“ Odpověď přišla okamžitě. “ Pavel".
Okamžitě mi vyschlo v ústech.
Tohle byl přesně jeho styl humoru. Přesně ten tón hrané dotčenosti, který používal, kdykoli jsem ho přistihla při nějaké blbosti.
Znovu vibrování. „Takže mě vážně nepoznáš?“
Odložila jsem mobil na stůl, jako by byl horký. Přišlo mi špatně. Psychologicky špatně. Ten druh zla, který člověk cítí jen tehdy, když se realita začne posouvat o centimetr mimo své obvyklé hranice.
Když jsem se odhodlala znovu mobil vzít do ruky, přišla další zpráva.
„Jano… vím, že se bojíš. Já taky.“A pak druhá. „Ale musíš mě vyslechnout.“
Seděla jsem tam, sama v obyváku, čaj vychladlý, ruce se mi třásly.
Byla jsem dospělá ženská, matka dvou dětí, racionální člověk a přesto mi po zádech běhal takový mráz, že by mě mohl naporcovat.
Napsala jsem: „Pavel je mrtvý. Kdo to sakra je?!“
Odpověď přišla až po minutě. A ta minuta byla tak dlouhá, že jsem slyšela vlastní tep až v uších. „Kdybych mohl odejít, odejdu. Ale nemůžu. Zůstalo tu něco… a já nevím, co s tím.“
Četla jsem to několikrát. Ton, způsob psaní, dokonce i to, jak vynechával čárky tam, kde je vždycky nenáviděl všechno to bylo tak bolestně jeho. Jenže to nemohlo být jeho.
Proč by někdo něco takového dělal?
Pak přišla další zpráva.
„Pamatuješ si na ten den, kdy jsem tě vzal poprvé ke splavu a slíbil ti, že tě nikdy nenechám samotnou?“
Zatajila jsem dech. Nikdo, absolutně nikdo, to nemohl vědět. To byla vzpomínka jen mezi námi dvěma. Malá, obyčejná, nijak zvláštní, ale naše.
A pak to přišlo. „Jano… já jsem nikdy neodešel.“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Otevřela jsem fotky. Otevřela jsem staré zprávy s Pavlem. Porovnávala písmo, styl, rytmus psaní. Všechno sedělo. A to bylo nejhorší.
Mobil mi zavibroval znovu.
„Musím ti něco říct. Něco, kvůli čemu jsem neměl umřít.“ V tu chvíli se mi po těle rozlil chlad.
Ne strach spíš… vědomí. Nepříjemná předtucha, že jsem se octla uprostřed něčeho, co by se správně vůbec nemělo dít.
Napsala jsem třesoucíma se prsty:„Co?“ Odpověď přišla po pár vteřinách. „Nebyla to nehoda.“
Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval vzduch z plic.
Pavlova smrt byla tragická, ale jasná. Autonehoda. Vjel do protisměru, čelní náraz. Vyšetřování to uzavřelo jako nešťastnou nepozornost. Nikdo to nikdy nezpochybnil.
Znovu zpráva:
„Někdo tam byl přede mnou. A někdo chtěl, aby to vypadalo jako moje vina.“
Mobil se rozvibroval ještě jednou, tentokrát oznámení o příchozím hovoru. To stejné číslo.
Ten samý člověk.
Ruka se mi zastavila pár centimetrů nad obrazovkou. Nezvedla jsem to. Nemohla jsem. Ale hovor nepřestával. A pak se stalo něco, co mě opravdu zmrazilo.
Z reproduktoru se ozval slabý, přerušovaný zvuk. Jako když někdo z dálky říká mé jméno.
„…Jano…“
Zavřela jsem mobil. Přitiskla si ho na prsa. Zavřela oči, zhluboka dýchala. Po pár minutách jsem se odvážila ho znovu otevřít.
Jedna nová zpráva. „Prosím. Neutíkej zase. Tentokrát mě musíš vyslechnout.“
A pod ní přiložená fotografie. Silnice. Stromy kolem. Zábradlí. A v dálce světla auta.
A na silnici… zcela jasné a čerstvé stopy brzd.
Tak čerstvé, že to vypadalo jako fotka ze včerejší noci.
Můj bratr zemřel před třemi lety.
Ale někdo nebo něco mi posílalo důkazy, že ten příběh ještě neskončil.
A já měla poprvé pocit, že bych ten telefon… měla zvednout.
