Článek
Babička zemřela tiše, skoro nenápadně, jako celý život. Jednoho rána prostě nevstala z postele. Když jsem o týden později odemykal její byt, poprvé mě napadlo, že ticho může bolet. Ten prostor mě vítal vůní levandule, pečeného jablečného koláče a starého dřeva. Všechno bylo přesně tak, jak to nechala. Jakoby odběhla jen na malou chvíli.
Od první chvíle jsem měl zvláštní nutkání chovat se tam tak, jak se chovala ona. Sundal jsem boty u dveří, i když doma to nedělám. Otevřel jsem okno v kuchyni na větrání, přesně tak, jak to dělala po každém vaření. A i když jsem měl hlad, nesáhl jsem na skleněnou dózu s cukrovím, dokud jsem neprostřel stůl. Ne z úcty, ale z něčeho, co připomínalo nacvičený reflex.
První noc jsem skoro nespal. V bytě se málo topilo, babička milovala chlad, a tak jsem se choulil pod dvěma dekami. V jednu chvíli jsem se přistihl, že poslouchám, jestli náhodou nezachrastí lžičky v kredenci, nebo jestli se neozve známé kašlání z vedlejšího pokoje. Nic takového nepřišlo. Jen ticho. Ale to ticho mě znervózňovalo víc než zvuky.
Další den jsem si všiml první podivnosti. Babička měla doma starou šperkovnici. Pokládala do ní jen drobné věci, knoflíky, prstýnek po dědovi, peříčko, které našla v parku. Když jsem ji otevřel, obsah vypadal přesně stejně jako před lety. Jenže já si byl jistý, že některé věci v ní přece byly jinde. Peříčko mělo být vlevo, ne uprostřed. A prstýnek býval položený obráceně.
„Paměť si se mnou hraje,“ řekl jsem si nahlas, jenže můj hlas v tom bytě zněl cize.
Třetí večer jsem cítil kouř. Ne z ohně, ale ten jemný, nasládlý, který babičce zůstával na svetru, když seděla na balkoně s cigaretou. Přitom balkon jsem zamkl a cigarety tam nebyly. Otevřenými dveřmi ložnice jsem viděl, jak se shrnutý závěs lehce pohybuje, jako by někdo právě prošel kolem.
Dal jsem si čaj. Babička ho vždycky pila před spaním, a tak jsem ho, úplně automaticky, udělal i já. Tentokrát jsem slyšel jemný zvuk, jako když se někdo dotkne hrnku prstem. Lehký, sotva slyšitelný ťuk. Vystřelila mi husí kůže.
A pak přišel první skutečný moment, kdy jsem cítil, že ten byt není prázdný.
Seděl jsem v obýváku, četl noviny a najednou jsem uslyšel hlas. Tichý, jako když někdo mluví zpoza stěny. Pamatuji si jen jediné slovo: „Počkej.“ Ne ženský hlas, ne mužský. Prostě hlas. Byl to tón, který znám od dětství, ale uvědomil jsem si to až později, babička takhle šeptala, když někoho napomínala, aby nespěchal.
Nevyskočil jsem. Naopak jsem ztuhl, jako by moje tělo vědělo, že ten hlas ke mně patří.
Další dny jsem v bytě začal dělat věci, které jsem nikdy nedělal. V pět odpoledne jsem zapínal rádio na stanici, kterou měla babička ráda, přestože mi její dechovka trhala nervy. Každý večer jsem skládal polštáře v přesném pořádku. A dokonce jsem začal psát si do jejího starého diáře, ne deník, jen pár poznámek, krátkých vzpomínek, které přicházely z ničeho nic.
Už jsem si zvykl na to, že každé ráno najdu přimknuté dveře od ložnice, i když je před spaním nechávám pootevřené. A že občas v kuchyni najdu zapnuté světlo, i když jsem ho nezapínal. Začalo to působit téměř… útulně. Jako by mě někdo hlídal, staral se o mě, dával pozor.
Jednou jsem však udělal něco, co jsem neměl. Otevřel jsem šuplík s dokumenty, které babička vedla celý život. Byly v něm účty, staré dopisy a vůbec všechno, co mělo nějakou stopu po minulosti. Když jsem si sedl a začal je probírat, jedna obálka mi vyklouzla. Byla popsána mým jménem. A uvnitř byl dopis.
Psal jsem v něm já. Datovaný byl ale loňským rokem.
Ten dopis jsem si nepamatoval, ale písmo bylo moje. Znám svoje zaškrtávající tahy, nerovnoměrné mezery mezi slovy. A psal jsem v něm o tom, že jsem našel něco, co jsem neměl. Že byt není jen můj. Že až příště uslyším šepot, nemám se lekat.
„To budu já a babička,“ stálo na konci.
Ruce se mi třásly. Dopis jsem položil zpátky a opatrně, skoro omluvně, zavřel šuplík. Ve stejnou chvíli jsem ucítil lehký dotek na rameni. Studený. Krátký. A přesto tak známý, že se mi zlomila kolena. Zvedl jsem hlavu, ale nikdo tam nebyl.
Ten dotek mě ale uklidnil. Babička mě tímhle gestem hladila vždycky, když jsem se bál.
Od té noci už nemám strach. V bytě jsem nezůstal sám a ani jsem nikdy nebyl.
Jen jsem to potřeboval pochopit.
