Článek
Když se mě kolega zeptal, jestli nechci zajít na oběd k němu domů, překvapilo mě to. V práci se bavíme běžně a máme k sobě blízko, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se ocitla v jeho kuchyni. Přikývla jsem bez velkého přemýšlení. Po posledních týdnech jsem měla pocit, že jím pořád to samé a že se doma motám v kruhu. Tohle byla příležitost na chvíli změnit vzduch a ochutnat něco jiného.
Cestou jsem si představovala, jak společně uvaříme těstoviny nebo si dáme něco rychlého. Vůbec jsem netušila, že tentokrát nepůjde ani tak o jídlo, jako spíš o to, co uvidím mezi dveřmi. Když jsem vstoupila do bytu, neucítila jsem vůni vaření, ale směs staré kávy a studených konzerv. Kolega se tvářil spokojeně, jako by to bylo úplně normální.
Posadil mě ke stolu a šel do kuchyně. Očekávala jsem cokoliv, ale rozhodně ne to, že vytáhne dvě plechovky hotového jídla a bez váhání je položí na linku. Ani se nesnažil je ohřát. Připravoval talíře způsobem, který mi připomněl studentská léta, kdy člověk snědl cokoliv, jen aby měl něco v žaludku. V tu chvíli mi došlo, že pro něj je to běžný den, žádná výjimka ani improvizace.
Když jsem nakonec dostala porci, uvědomila jsem si, že to není jen o samotném jídle. Celý prostor byl zahlcený věcmi, které měly dávno skončit v koši. Prázdné obaly, zaschlá rýže na sporáku, obnošené talíře, na kterých bylo patrné, že už něco zažily. Všechno dohromady působilo jako mozaika zvyků, které se táhnou roky, a člověk se v nich postupně ztrácí.
Přesto jsme seděli a jedli. Kolega byl veselý a mluvil o práci, jako by se vůbec nic nedělo. Já jsem poslouchala, jenže myšlenky mi mezitím skákaly úplně jinam. Začala jsem přemýšlet, jak často si doma stěžuju na to, že vařím pořád dokola a že jsem unavená z vymýšlení nových jídel. Najednou mi to přišlo malicherné. Doma mám čistou kuchyň, čerstvé suroviny a zázemí, které funguje.
On žil v prostředí, které sotva zvládalo základní pořádek. Působilo to, jako by na sebe úplně rezignoval. Ne proto, že by chtěl. Spíš proto, že už dlouho neměl sílu nic měnit. Až tehdy jsem si uvědomila, že jídlo je jen malá část toho, co člověka během dne drží pohromadě. Způsob, jakým žije, ukazuje mnohem víc.
Když jsem se loučila, začala ve mně klíčit zvláštní směs pokory a úlevy. Vrátila jsem se domů a podívala se na svou kuchyň jinýma očima. Najednou jsem neviděla rutinu, ale jistotu. Místo, které mám pod kontrolou a které mi dává prostor tvořit, cokoli chci.
Od té doby si nestěžuji. Jídlo není jen povinnost, ale i určitý druh svobody. A hlavně je to odraz toho, jak se o sebe člověk stará. Kolega mi to ukázal bez jediné snahy a možná ani netušil, že jeho obyčejný oběd doma změní něco v mém způsobu uvažování. Občas člověk potřebuje vidět cizí svět, aby si vážil toho vlastního.
