Článek
Když vás kolegyně pozve na víno, co se vám vybaví? Pohodový kecy, možná nějaký ten drb z kanceláře a hlavně – pocit, že někdo chce strávit čas ve vaší společnosti. Já si teda rozhodně nepředstavuji, že budu hodinu a půl poslouchat litanie na všechno a na všechny, a nakonec ještě zacvakám účet. Ale jak se říká, člověk míní, kolegyně mění… a má peněženka pláče.
Klára, moje drahá kolegyně s chronicky nespokojeným výrazem, přišla s tím nápadem po práci. „Hele, co kdybychom si šly sednout na skleničku?“ zeptala se s takovým tónem, jako by mi nabízela lístek do ráje. Naivně jsem souhlasila, těšíc se na chvilku normálního lidského kontaktu mimo pracovní povinnosti.
Vybraly jsme si vinárnu, která vypadala útulně asi jako čekárna u zubaře, ale víno tam prý měli dobré. Usadily jsme se a objednaly si. A pak to začalo. Klára se nadechla a spustila proud stížností, který by zastavil i Niagarské vodopády. Šéf je idiot, práce je na nic, počasí je depresivní, sousedi dělají hluk, její přítel je beznadějný případ a na Netflixu už fakt nic normálního nedávají. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla na neplaceném terapeutickém sezení, kde já hraju roli trpělivého křesla. Po nekonečné hodině a půl, kdy jsem se snažila občas něco prohodit (většinou s nulovým úspěchem), přišel číšník s účtem. Konečně! Pomyslela jsem si, bláhově doufajíc, že tímhle martyrium končí.
Klára na ten papírek jen mávla rukou s nonšalancí královny Alžběty. „Ty to vezmeš, viď? Vždyť jsem tě pozvala.“ V tu chvíli jsem málem polkla skleničku vína i s ledem. Já? Mám platit za tenhle hodinový výslech, a ještě k tomu i za její pití? To už bylo na moji míru absurdity trochu moc. „Kláro,“ zkusila jsem s tónem, který se snažil být klidný, ale v hloubi duše už bublal vztek, „myslím, že bychom si to měly rozdělit. Přeci jen, ty jsi mě sice pozvala, ale…“ Její výraz se proměnil v něco mezi šokovanou rybou a uraženým štěnětem. Začala argumentovat tím, že ona přece neměla peníze (což jsem mimochodem slyšela už asi pětkrát v rámci jejího monolugu o finanční krizi) a že si myslela, že je to jasné, když mě pozvala. Její logika v tu chvíli dosahovala úrovně hádky s tříletým dítětem o smyslu existence. Abych se vyhnula veřejné scéně, která by jistě byla vrcholem mého společenského večera, účet jsem zaplatila. Ale ten pocit, že jsem si právě zaplatila za hodinu a půl cizích problémů, byl setsakra hořký.
Cestou domů jsem si říkala, že tohle byla drahá lekce. Až mě příště někdo pozve na víno, asi si hned na začátku vyjasním, jestli to náhodou není jen kódové označení pro „přijď si poslechnout moje problémy a zaplať za to“. Protože za tenhle „zážitek“ moje peněženka rozhodně nepoděkovala.
Nejvíce mě asi fascinovala ta Klářina naprostá samozřejmost. Jako by bylo naprosto normální pozvat někoho na víno a automaticky předpokládat, že ten druhý zaplatí. To už vyžaduje opravdu speciální úroveň sebestřednosti. Přemýšlela jsem, jestli si to vůbec uvědomuje, nebo žije v nějaké vlastní realitě, kde „pozvání“ znamená něco úplně jiného. A co já? Proč jsem se nechala takhle nachytat? Možná jsem byla příliš naivní a věřila v to „pozvání“. Možná jsem se bála konfrontace. Ale příště už budu chytřejší. Příště si hned na začátku nenápadně zjistím, jaké jsou finanční možnosti hostitelky. Třeba nenápadnou otázkou typu: „Máš dneska vůbec peněženku s sebou?“
Taky jsem si uvědomila, že existují lidé, kteří si myslí, že váš čas a vaše pozornost jsou zadarmo. Že můžete hodiny poslouchat jejich stížnosti, a ještě za to s radostí zaplatíte. No, tak to se spletli. Můj čas má svou cenu. A moje peněženka taky. Doma jsem si raději pustila komedii a nalila si skleničku něčeho dobrého – tentokrát za své vlastní peníze a v klidu, bez nutnosti poslouchat cizí problémy. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší příště na Klářino „pozvání“ odpovědět s ironickým úsměvem: „Jasně, ráda přijdu, ale platíme půl na půl, a každých deset minut tvých stížností stojí pětikorunu.“
Poučení pro budoucnost je jasné: „Víno s kolegyní“ může být sice fajn, ale vždycky je dobré mít na paměti, že ne všechna pozvání jsou míněna upřímně. A že někdy je lepší si dát to víno v klidu doma, s někým, kdo umí nejen mluvit, ale i poslouchat – a kdo neočekává, že mu za to ještě zaplatíte. Takže, s lehkým úsměvem a s nově nabytou ostražitostí, jdu si dál užívat svých večerů. A Klára? S Klárou si budu dál povídat o práci. Tam alespoň vím, že za to dostávám zaplaceno. A co vy? Už jste někdy zažili podobně „štědré“ pozvání? Podělte se o své zážitky, ať vím, že v tomhle absurdním světě nejsem sama. S humorem a trochou hořkosti, vaše „nečekaná sponzorka večera“.
