Článek
V práci vládla zvláštní atmosféra už několik týdnů. Nic konkrétního, jen nejasné napětí, které viselo ve vzduchu jako těžký parfém. Lidé mluvili potichu, odcházeli dřív než obvykle, někteří i schválně obcházeli moji kancelář. Přičítala jsem to stresu z auditu, který se blížil jako nevyhnutelná bouře. Jenže jeden detail mě zarážel, kolegyně Petra.
Ta Petra, která si jindy sotva našla čas na vlastní práci, mi najednou nabízela pomoc. Nabízela ji až podezřele často. „Klidně si udělej volno, já to vezmu,“ říkala pokaždé s příliš vstřícným úsměvem. Většinou jsem odmítla. Jenže to úterý se chovala zvláštně. Nervózně přešlapovala u mého stolu, hladila si dlaně o sebe a pořád opakovala, jak moc by mi prospělo jít si někam odpočinout.
Po obědě přišla znovu. „Vážně… běž. Já odsud ani nevytáhnu paty. Udělám ti celou směnu.“
Už to nebyla nabídka. Spíš naléhání. A já byla hloupá, unavená a trochu dojatá, že na mě někdo myslí. Tak jsem souhlasila.
Ještě jsem se ani nedostala z budovy, když se mi zdálo, že slyším jakési šustění od kanceláře. Ale neřešila jsem to. Nasedla jsem do auta a vyjela domů, aniž bych tušila, co právě začalo.
Doma jsem se pokusila číst, ale nedokázala jsem udržet pozornost. Něco mi na celé situaci vadilo. Petřin pohled. Její spěch. To, jak si neustále kontrolovala mobil. Připomínalo to člověka, který očekává signál k akci.
Vrátila jsem se do práce dřív. O hodinu. Ne proto, že bych nechtěla volno, ale protože mě ten neklid už bodal jako jehla pod kůží. Budova byla tichá. Až příliš. Přístupové dveře do našeho oddělení byly pootevřené. To se nestávalo. Petra byla pedant. Jako jediná vždycky dbala na to, aby bylo zamčeno.
Prošla jsem chodbou a světlo v mé kanceláři blikalo. Dveře byly přivřené. Srdce se mi rozbušilo, když jsem opatrně zatlačila na kliku. Uvnitř byla Petra. Klečela u mého stolu. Hrabala se v zásuvkách, rychle, trhaně, jako by někam pospíchala.
„Petro?“
Vyskočila. Dlaně za zády, výraz vyděšený tak, jaký jsem u ní nikdy neviděla.
„Ty… proč jsi tady?“
„To bych se měla ptát já.“
V tu chvíli jsem věděla, že se děje něco špatného.
Petra neodpovídala. Jen přešlápla, několikrát otevřela pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Nakonec sáhla za záda a položila na stůl složku. Moji složku. Takovou, kterou bych poznala i poslepu, byla to ta stará zelená, do které jsem si schovávala poznámky z projektů, myšlenkové mapy, ale také věci, které se nikdy neměly dostat ven. Náčrty. Podezření. A jedno konkrétní jméno.
Jméno, o kterém jsem věděla, že je ve firmě problém. Můj předchozí nadřízený, který zázračně zmizel před rokem. Všichni tvrdili, že odešel dobrovolně. Já věděla, že to dobrovolné nebylo. A že si s sebou odnesl tajemství, která by mohla firmu potopit.
Petra tu složku nikdy neměla vidět.
Ale viděla ji. A možná víc.
„Oni mě donutili,“ vyhrkla. „Nechtěla jsem ti ublížit. Jen jsem… měla najít jednu věc.“
„Jakou?“
„Doklad o tom, že jsi věděla, kam se ztratil. Že jsi s ním naposledy mluvila.“
Musela jsem se opřít o stůl. Ne kvůli strachu, ale kvůli hrůze, která mi projela tělem.
Protože to byla pravda.
Mluvila jsem s ním. V den, kdy zmizel, mi volal. Zněl zoufale a varoval mě, že někdo manipuluje s firemními prostředky. Že je ohrožený. A že má dokumenty, které všechno dokazují. Pak se hovor přerušil. A už se nikdy neozval. Já si jeho poslední slova zapsala. A schovala. Nikomu neřekla nic. Ze strachu.
Petra se dívala na složku s výrazem člověka, který se zapletl do něčeho moc velkého. „Já nevěděla, že v tom jede i šéfka,“ zašeptala. „Jen mi řekli, že když tu složku donesu, nechají mě být.“
Bylo mi jasné, že je v tom až po uši. A že já jsem další na řadě.
Z chodby se ozval zvuk. Tiché kroky. Ne jeden pár, víc. Petra zbledla. „To jsou oni,“ vydechla.
Musely jsme zmizet. Teď hned. Chytla jsem složku, Petřin telefon, zhasla světlo a otočila se k zadnímu východu. Když jsme procházely kolem kuchyňky, kroky se přiblížily. Někdo tiše otevřel dveře kanceláře. Slyšela jsem tlumené hlasy. Jeden z nich patřil naší šéfce.
Zatajila jsem dech. Držela jsem Petru za ruku tak pevně, až jí zbělely klouby. Proplížily jsme se k požárním schodům a seběhly dolů tak rychle, jak to šlo. Venku jsme běžely, dokud nás nepálily plíce.
Zastavily jsme se až daleko za budovou, u opuštěného parkoviště. Petra lapala po dechu. Já taky.
„Co teď?“ zeptala se.
Vytáhla jsem složku. Byl to jediný důkaz, který mohl všechno obrátit naruby.
„Teď,“ řekla jsem, „to nenecháme jen tak.“
Poprvé za celou dobu se na mě Petra podívala bez strachu. Jako někdo, kdo pochopil, že se ocitl na špatné straně, ale ještě má šanci přejít k té správné.
A tehdy mi došlo, proč tak potřebovala, abych opustila kancelář. Ne proto, aby mi pomohla. Ne proto, aby mi uškodila. Ale protože byla jen figurka, kterou někdo posouval po šachovnici.
Teď už ale nebyla sama. A já taky ne.
Ten večer jsme se domluvily na jediném, pravda musí ven.
Ať už nás to bude stát cokoli.
