Článek
To bylo jedno z těch slunečných únorových odpolední, kdy se vzduch sice ještě kousavě opíral do tváří, ale slunce už slibovalo jaro. A já jsem stála před ní. Před mým novým autem. Ještě voněla novotou, kůží a tou nefalšovanou vůní splněného snu. Nebyla to žádná superkára, žádná drahá limuzína, ale pro mě to byl poklad. Malé, kompaktní, tmavě modré, s těmi nejroztomilejšími světlomety, co vypadaly jako mrkající oči. Strávila jsem týdny vybíráním, porovnáváním, čtením recenzí a pak i papírováním, které je, popravdě, větší horor než koupě samotného auta. Ale teď, teď byla moje. Klíčky v ruce hřály jako letní slunce. Cítila jsem se jako závodník Formule 1 před startem, i když jsem se chystala jen na nákup do nedalekého supermarketu.
První usednutí za volant. Nastavení sedadla, zrcátek, zkontrolování všech těch čudlíků a displejů, kterých je dneska víc než v kokpitu letadla. Můj starý „miláček“ – plechová krabice na kolech, co se mnou prožila pět let radostí i strastí a pamatovala si víc technických problémů než já svých bývalých vztahů – teď odpočíval na parkovišti a tiše mi záviděl. Já jsem si připadala jako dospělá. Jako někdo, kdo má život pod kontrolou. Jako někdo, kdo už nebude muset řešit, jestli se auto rozjede na první dobrou, nebo jestli mu upadne výfuk na první křižovatce.
Nadechla jsem se a otočila klíčkem. Motor naskočil s tichým, skoro neslyšným vrněním. Žádné chrchlání, žádné klepání, žádné zoufalé volání o pomoc. Jen ticho a klid. Lehkým sešlápnutím plynu jsem vyjela z parkovacího místa. Byl to pocit lehkosti, elegance. Jako když se baletka vznese do vzduchu. Projela jsem pár ulic kolem bloku, abych si zvykla na nový volant, na reakci pedálů, na ten pocit, že jsem teď řidičkou opravdového auta. Všechno šlo hladce. Žádné divoké manévry, žádné klaksony od nervózních řidičů. Prostě jen já, moje nové auto a pocit naprosté blaženosti.
Vyrazila jsem směrem k supermarketu. Cesta tam je taková klasická městská džungle – semafory, přechody, autobusy, co se snaží předjet všechno a všechny. Ale já jsem se cítila v bezpečí. Moje nové auto se s lehkostí proplétalo provozem, plynule reagovalo na každý můj povel. Dokonce jsem si dovolila pustit rádio a užívat si oblíbenou písničku. Všechno bylo perfektní.
Až na ten moment, kdy jsem vjela na hlavní silnici. Najednou, jako blesk z čistého nebe, se ozvalo. Nejdřív jen takové malé, sotva slyšitelné žbluňknutí. Pak zachrastění. A pak… úplné ticho. Ticho, které v autě znamená jedinou věc: něco je špatně. Moc špatně. Můj zrak okamžitě sklouzl na palubní desku. Všechny kontrolky svítily, jako vánoční stromeček po zásahu bleskem. Baterie, olej, motor… všechno blikalo a řvalo mi do obličeje, že můj sen právě skončil. A auto? Stálo. Uprostřed rušné hlavní silnice, s blikajícími varovnými světly a motorem, který vydával jenom ten nejsmutnější a nejtrapnější zvuk. Žádný zvuk. Nejdřív jsem se snažila zachovat klid. „To nic, to je jenom nějaká maličkost,“ šeptala jsem si. Zkusila jsem nastartovat znova. Nic. Jenom to zoufalé ticho. Zkusila jsem to znova. Zase nic. Za mnou se začaly hromadit auta. Klaksony se rozezněly jako symfonie zoufalství. Lidé na mě koukali. Někteří s pochopením, někteří s výrazem, který říkal „co tam, proboha, děláš?!“. V tu chvíli jsem si připadala jako největší idiot na světě. Nové auto. První jízda. A už jsem zase blokovala provoz.
Vytáhla jsem mobil a s třesoucíma se rukama jsem začala googlit „odtahová služba nonstop Praha“. Mezitím jsem se snažila ignorovat výrazy řidičů, kteří mě míjeli. Jeden pán mi dokonce zaklepal na okénko a s ustarostěným výrazem se zeptal, jestli nepotřebuju pomoc. „Děkuju, ale myslím, že je to vážné,“ vykoktala jsem. On jenom pokrčil rameny a odjel s takovým tím „držte se“ výrazem. Odtahovka. Ta magická slova, která znamenají záchranu, ale zároveň i zhmotnění nejhorší noční můry každého řidiče. Obzvlášť s novým autem, které ještě ani nevidělo pořádnou dálnici.
Chlapík na telefonu byl milý, ale zněl unaveně. „Na hlavní silnici, říkáte? Nové auto? Tak to je smůla, paní. Budeme tam tak za dvacet minut.“ Dvacet minut. Dvacet minut veřejné ostudy, dvacet minut klaksonů, dvacet minut s tou hloupou myšlenkou, že jsem si měla radši koupit kolo.
Stála jsem vedle svého nového, ale už nefunkčního auta. Vypadala jsem asi jako ztroskotanec, co právě prohrál v loterii. A pak to přišlo. Malé auto odtahovky se přiblížilo. Vystoupil z něj chlapík s úsměvem, který říkal „už jsem viděl všechno“. A pak se podíval na moje auto. Podíval se na ten štítek s rokem výroby. A pak se podíval na mě. „No tak to je teda rarita,“ pronesl a já jsem se chtěla propadnout do země. Naložení auta na odtahovku byl další zážitek. Moje nové, ještě voňavé autíčko, které mělo přece jezdit, viselo teď bezmocně ve vzduchu. Lidé z autobusové zastávky si mě fotili. Děti na mě ukazovaly prstem. Cítila jsem se jako atrakce, jako exponát v muzeu dopravních kalamit. Cesta s odtahovkou byla tichá. Ani jsme moc nemluvili. Já jsem se snažila nemyslet na to, kolik to bude stát, a on se asi snažil nemyslet na to, jak dlouho už dělá tu samou práci.
Auto skončilo v servisu. Diagnostika trvala několik dní. Mezitím jsem si musela vzít taxíka, jezdit autobusem a poslouchat poznámky od kamarádů, co mi říkali „no jo, to je klasika, kup si nové auto a hned máš problémy“. A já jsem se snažila smát, ale uvnitř jsem brečela. Pak přišla ta zpráva. Nějaká vadná součástka, která měla být vyměněna už ve výrobě. Prostě výrobní vada. Nic, co bych mohla ovlivnit. Ale zároveň i nic, co by mi zvedlo náladu. Auto jsem dostala zpátky po týdnu. Všechno opravené, vyměněné, jako by se nic nestalo. Zase vonělo novotou. Ale já jsem k němu už neměla tu bezstarostnou lásku. Vždycky, když s ním teď vyjedu, cítím v sobě takový ten malý záblesk paniky. Co když se to stane znova? Co když se zase zastavím uprostřed křižovatky? Ale zároveň vím, že je to jen auto. A že život je plný nečekaných překvapení. A že i když se plány změní a sny se na chvíli rozplynou, vždycky se najde cesta dál. A tahle jízda s odtahovkou, ačkoliv byla trapná, mi dala jednu důležitou lekci: Nikdy nepodceňuj nepředvídatelnost života. A vždycky si najdi humor i v těch nejhorších situacích. Protože co jiného nám zbývá, že jo?
