Článek
Koupila jsem si nový parfém. Těšila jsem se na něj jako malá holka na Vánoce. Víte, já mám ráda vůně. Ne ty agresivní, vtíravé, co vás pronásledují ještě hodiny poté, co daný člověk opustil místnost. Mám ráda ty jemné, něžné, co se s vámi splynou a tvoří takovou vaši osobní auru. A tenhle nový… ten byl přesně takový. Objevila jsem ho v malé, nenápadné parfumerii, schované v jedné z bočních uliček Starého Města. Už flakon mě zaujal – jednoduchý, elegantní, z matného skla s dřevěným víčkem. A když jsem k němu poprvé přivoněla… ach. To byla láska na první čichnutí. Jemné tóny květin, lehce nasládlé, s dotekem něčeho dřevitého a hřejivého. Připadala jsem si, jako bych se procházela rozkvetlou jarní zahradou za slunečného rána. Okamžitě jsem věděla, že ho musím mít. Ta vůně mi sedla jako ulitá. Cítila jsem se v ní krásná, svěží, plná energie. Jako bych s každým nádechem nasávala radost ze života.
Celý den jsem se těšila, až si ho ráno poprvé nastříkám a vyrazím do světa s touhle novou, nádhernou vůní. Ráno jsem si dala obzvlášť záležet. Dlouhá sprcha, pečlivě vybrané oblečení a nakonec ten magický okamžik. Dvě jemná stříknutí na zápěstí, jedno na krk. Vůně mě okamžitě obklopila svou něžnou náručí. Cítila jsem se skvěle. Sebevědomě. Připravená čelit všem nástrahám nového dne. Cesta do práce MHD probíhala jako obvykle. Ranní shon, namačkaní lidé, tichá hudba z něčích sluchátek. Já jsem si v duchu užívala svou novou vůni, občas jsem nenápadně zvedla zápěstí k nosu, abych si ten krásný pocit připomněla. Stáli jsme namačkaní v autobuse, když se ozval pronikavý hlas. „Prosím vás, slečno!“ Otočila jsem se a uviděla starší paní s přísným výrazem ve tváři, která na mě upřeně mířila prstem. Trochu mě to zaskočilo, nevěděla jsem, co se děje. „Ano?“ odpověděla jsem nejistě. „Vy… vy máte strašně silný parfém!“ prohlásila paní s nelibostí v hlase. Zarazila jsem se. Silný? Můj nový parfém? Vždyť byl tak jemný, tak decentní… „Promiňte, já…“ začala jsem, ale paní mě nenechala domluvit. „Je mi z toho úplně špatně! Nemohla byste prosím vystoupit o stanici dřív?“ její hlas se zvyšoval a několik lidí kolem nás se začalo zvědavě otáčet. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Vystoupit? Kvůli mému parfému? Vždyť jsem si ho nastříkala jen trochu, a zdálo se mi, že je tak lehký…
„Ale já…“ snažila jsem se znovu něco říct, ale paní už netrpělivě přešlapovala. „Prosím vás! Já to tady nevydržím!“ její hlas už téměř křičel a několik cestujících se na mě dívalo s výčitkami v očích. V tu chvíli jsem se cítila strašně. Trapně. Jako bych udělala něco hrozného. Jako bych obtěžovala všechny kolem sebe něčím naprosto nepřijatelným. A přitom jsem si jen chtěla udělat radost novou vůní. Podívala jsem se na paní. Její tvář byla zkřivená a vypadala opravdu nepříjemně. A pak jsem se podívala na ostatní cestující. Většina z nich se tvářila neutrálně, ale v některých očích jsem zahlédla souhlas s paní. V tu chvíli jsem se rozhodla. Nemělo smysl se hádat nebo vysvětlovat. Cítila jsem se tak provinile a trapně, že jsem chtěla jen co nejrychleji zmizet. „Dobře,“ řekla jsem tiše a s těžkým srdcem jsem se zvedla. „Vystoupím.“ Dveře autobusu se otevřely a já jsem vystoupila na zastávce, která byla ještě daleko od mé práce.
Cítila jsem se poníženě a zahanbeně. Můj krásný nový parfém, na který jsem se tak těšila, se během pár minut stal důvodem mého ponížení. Stála jsem na chodníku a sledovala, jak autobus odjíždí. Vůně mého parfému mě stále obklopovala, ale už jsem z ní neměla tu radost jako před chvílí. Teď mi spíš připomínala ten nepříjemný zážitek. Celý den v práci jsem se cítila nesvá. Neustále jsem si představovala ten přísný obličej paní v autobuse a ten pocit trapnosti se mě držel jako klíště. Přemýšlela jsem, jestli jsem to s tím parfémem opravdu přehnala. Ale vždyť jsem si ho nastříkala jen minimálně… Možná má každý jinou citlivost na vůně. Možná pro tu paní byla i ta jemná vůně příliš silná. Ale proč hned taková reakce? Proč mě rovnou žádala, abych vystoupila? Nemohla mě jen slušně požádat, abych si příště dala pozor?
Ten zážitek ve mně zanechal hořkou pachuť. Už jsem se na svůj nový parfém nedívala s takovým nadšením jako dřív. Při každém použití jsem si vzpomněla na tu nepříjemnou situaci v autobuse. Možná ho budu používat jen doma, pro sebe. Aby mi připomínal tu krásnou jarní zahradu, bez nepříjemných pohledů a žádostí o předčasné vystoupení. Protože někdy i ta nejkrásnější vůně může způsobit nepříjemnosti. A já už nechci zažít ten pocit, že obtěžuji ostatní něčím, co mi mělo přinést radost. Ten den jsem se naučila, že i s těmi nejlepšími úmysly můžete někomu nevědomky způsobit nepohodlí. A že někdy je lepší nechat si svou radost jen pro sebe.
