Článek
Já jsem taková ta ženská, co si ráda plánuje. A když už si něco naplánuji, tak s tím počítám. Manžel taky. On je spíš takový živel, ale když něco slíbí, tak to obvykle platí. Jenže tentokrát… tentokrát to bylo prostě epické. A ne v dobrém slova smyslu.
Všechno to začalo tak nevinně. U večeře. Měla jsem za sebou fakt šílený týden, děti řvaly, v práci frmol, a on se na mě tak hezky podíval a povídá: „Zlato, zasloužíš si odpočinek. Co takhle dovolená? Jen my dva. Někde u moře, žádné starosti, jen slunce a klid.“ No, a já? Já jsem se rozzářila jako vánoční stromeček. Moře! Klid! Jen my dva! V tu chvíli jsem si ho málem vzala podruhé. Začala jsem si představovat ty ranní procházky po pláži, večerní víno na terase, žádné budíčky, žádné hádky o to, kdo vynese koš. Prostě idylka.
Hned druhý den jsem začala nenápadně projíždět nabídky. Měla jsem hlavu plnou obrázků tyrkysového moře a bílých písečných pláží. On se uculoval, když jsem mu ukazovala fotky luxusních resortů, a říkal: „Tak ať je to něco extra, zasloužíš si to.“ Ach, ta slova. Jak sladce zněla a jak hořce pak chutnala. Vybrali jsme si nádherné místo v Řecku. Romantické hotýlky, úžasné jídlo, prostě všechno, co si unavená matka může přát. Měla jsem pocit, že už jen to plánování mi dobíjí baterky. Uběhly týdny. Já jsem se snažila dohonit resty v práci, aby si nikdo nevšiml mé nepřítomnosti. Děti jsem zapojovala do příprav, ať vědí, že maminka jede na „důležitý odpočinek“. V duchu jsem už balila kufry. Představovala jsem si ty lehké šaty, sluneční brýle, novou knihu, co jsem si koupila speciálně na dovolenou.
A on? On byl nějaký tajemný. Neustále se někam vytrácel s telefonem, šeptal si s kamarády, ale já jsem to přičítala tomu, že asi plánuje nějaké překvapení. Večeři při svíčkách na pláži, nebo tak něco. Moje romantická duše se tetelila.
A potom to přišlo. Dva dny před odjezdem. Seděli jsme u stolu, já už jsem byla skoro hotová s balením, a on povídá: „Hele, zlato, musím ti něco říct. Kluci mě ukecali. Jedeme na pánskou jízdu do Chorvatska. Víš, chlapská dovolená, pivo, rybaření…“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Připadala jsem si jako v nějaké špatné komedii. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci. Že je to nějaký vtip. Podívala jsem se na něj a čekala, kdy se rozesměje a řekne: „Jen jsem tě zkoušel, samozřejmě jedeme spolu!“ Ale on se nesmál. Měl takový ten provinilý, ale zároveň odhodlaný výraz.
Nastalo ticho. Takové to ticho, co předchází bouři. A pak bouře přišla. Já jsem křičela, on se snažil vysvětlovat, že to byla „spontánní akce“, že to „vůbec nešlo odmítnout“, že „se mi moc omlouvá“, ale že „potřebuje ten chlapský víkend“. Chlapský víkend! Moje Řecko, moje slunce, moje víno, moje kniha, co jsem čekala s nedočkavostí!
Cítila jsem se zrazená, ponížená, ale zároveň… zároveň se mi chtělo smát. Smát se té absurdní situaci. Protože co jiného se s tím dalo dělat? Takže on odjel. S kamarády. Na „chlapskou jízdu“ do Chorvatska. Já jsem zůstala doma. S dětmi. A tou novou knihou.
Po prvotním šoku a vlně sebelítosti se ve mně něco zlomilo. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem na něj křičela do telefonu (on se statečně nedivil, co na to kluci). Pak jsem si pustila nahlas oblíbenou hudbu a uklidila celý dům. A pak… pak jsem si uvědomila, že je to vlastně docela příležitost. Zavolala jsem kamarádkám. Ty na mě koukaly s otevřenou pusou, když jsem jim vyprávěla tenhle „výlet století“. Ale pak se zasmály. A řekly: „Dobře mu tak! Pojď, uděláme si babskou jízdu!“
A tak jsme si udělaly babskou jízdu. Žádné Řecko, žádné luxusní resorty. Ale o to lepší zábava. Víno teklo proudem, povídaly jsme si do ranních hodin, a já jsem si uvědomila, že i bez něj to jde. Že jsem silnější, než jsem si myslela. Že si dokážu poradit. A že mi ten „chlapský víkend“ vlastně dal nečekaný dárek – čas sama pro sebe a s kamarádkami.
Když se vrátil, tvářil se provinile. Ale já už jsem byla jinde. Veselejší, odpočinutější. Sice jsem nebyla u moře, ale vypustila jsem páru. A hlavně, měla jsem důkaz, že si umím poradit. A on? Ten teď ví, že sliby se mají plnit. A že příště na tu dovolenou pojedeme opravdu spolu. Protože vím, že láska je o kompromisech. A o tom, že se na sebe můžeme spolehnout. A když to nejde, tak je tu vždycky humor, abychom to přežili.
A hlavně, to Řecko! To si jednou užijeme. Už teď mám v hlavě plán, jak si to vynahradíme. A tentokrát už bez jakýchkoli „pánských jízd“. Na to si dám pozor. A možná ho i pro jistotu schovám do kufru, aby mi neutekl. Ale to už je jenom takový můj malý, humorný dodatek k tomuhle příběhu.
