Článek
Manžel odjel v neděli odpoledne. Loučil se ve spěchu, s notebookem pod paží a kávou v ruce, jak to u něj bývalo poslední roky zvykem. „Vrátím se v pátek,“ řekl a políbil mě na čelo, aniž by se úplně zastavil. A já mu uvěřila. Nikdy bych nečekala, že mě hned první večer něco vyvede z rovnováhy.
Když se setmělo, seděla jsem v obýváku, s televizí puštěnou spíš pro zvuk než pro pozornost. V tu chvíli jsem koutkem oka zaznamenala světlo. Jemné, žluté, jako když někdo otevře dveře pracovny. Nejdřív jsem myslela, že je to odražený svit z ulice. Ale pak jsem slyšela cvaknutí vypínače. To drobné, nepatrné cvaknutí, které znám už deset let našeho manželství.
Zamrazilo mě. Zvedla jsem se a šla ke dveřím pracovny. Byly pootevřené jen o kousek. Manžel je pokaždé dovíral než odešel. Pokaždé. Opatrně jsem do nich šťouchla prstem. Světlo svítilo. Ale místnost byla prázdná.
Zhasla jsem. A snažila se si to vysvětlit, špatný vypínač, krátké sepnutí, možná něco s elektřinou. I když vypínač nikdy žádné problémy neměl. Vrátila jsem se do obýváku a pustila si něco hlasitějšího, aby myšlenky neutíkaly k tomu, co jsem viděla.
Další den jsem na to skoro zapomněla. Z práce jsem se vrátila pozdě, unavená, a jen jsem hodila tašku do kouta. Teprve když jsem si nalila skleničku vína a sedla si na gauč, došlo mi, že je to přesně ten čas, kdy se světlo včera rozsvítilo. A sotva mě ta myšlenka napadla, stalo se to znovu.
Cvaknutí. Mírné prosvětlení na stěně. Žlutý pruh světla pod dveřmi pracovny.
Tentokrát jsem se nezvedla hned. Nejdřív jsem poslouchala. Srdce mi bušilo až kdesi do krku. Pak jsem se nadechla a potichu, úplně tiše, přešla ke dveřím. Byly opět lehce pootevřené. Bez dechu jsem nahlédla dovnitř.
Všechno bylo na svém místě. Manželův stůl uklizený, jak ho zvyklý nechával od doby, co se snaží „mít systém“. Na židli přehozený svetr, který tam nechal už před měsícem. Polička s jeho starými časopisy, které jsem ho prosila vyhodit. Nic podezřelého. A přesto jsem měla pocit, že něco chybí. Nebo spíš že něco přibylo.
Na stole ležel sešit. Černý, tvrdé desky, obyčejný, ale já ho v životě neviděla.
Rozsvítila jsem na stole lampičku a otevřela ho. Uvnitř bylo několik stran popsaných manželovým písmem. Ale ne jeho běžným, tímhle psal, jen když byl ve stresu. Nepřehledně, spěšně, jako by se snažil všechno dostat ven dřív, než to zapomene.
„Myslím, že mě někdo sleduje.“
„Poslední týdny slyším v pracovně zvuky, i když tam nikdo není.“
„Když jsem se otočil, viděl jsem… sebe. Nebo někoho, kdo vypadal přesně jako já.“
Ruka se mi třásla, když jsem stránky obracela. Slova byla čím dál chaotičtější. Jako by psal pozdě v noci, ve tmě, skoro ve strachu.
„Když usnu, mám pocit, že se probouzí ten druhý.“
„Mluví stejným hlasem. Chodí stejně. Ale není to on a nejsem to já.“
„Nevím, jak dlouho to dokážu skrývat.“
Zavřela jsem sešit. Světlo najednou působilo příliš silně. Příliš odhalující. Položila jsem sešit zpět a odešla do obýváku. Zbytek večera jsem se snažila nevnímat ticho pracujícího domu, ale světlo už se nerozsvítilo. Ne ten večer.
Třetí den jsem přišla domů dřív. Stála jsem v předsíni a poslouchala. Nic. Ale v pracovně byla cítit lehká vůně jeho parfému. Vůně, kterou nepoužil od jara. Chodba jako by byla teplejší, než byla ráno. A dveře pracovny byly pootevřené, i když jsem je před odchodem zavřela.
Vešla jsem. Na stole už nebyl sešit. Místo něj ležela malá fotografie. Stará, ohmataná. Já a manžel. Ale ne z žádné dovolené nebo svatby. Seděli jsme na lavičce, v kabátech, unavení, zamračení. Přesto na nás někdo zaostřil, jako by nás sledoval z dálky. Na zadní straně byla dopsaná jediná věta:
„On už to nezvládá. A já taky ne.“ Měla jsem jistotu, že tohle není manželův rukopis.
V noci mě probudil zvuk, který patřil jen jednomu člověku, jeho kroky. To drobné zaklapnutí podpatku o dlažbu, to lehké přenesení váhy, které znám líp než cokoliv jiného. Otevřela jsem dveře ložnice a stála v chodbě, čekající.
Světlo v pracovně se rozsvítilo. Jemně, klidně, jako když se vrací domů.
„Martine?“ zašeptala jsem. Kroky se zastavily. Ticho. Pak se někdo v místnosti pohnul.
Srdce mi bušilo, když jsem udělala krok dopředu. Další. A položila ruku na kliku.
Manžel přece měl být tři sta kilometrů daleko. A přesto za těmi dveřmi někdo byl.
Někdo, kdo věděl, jak chodí, jak dýchá.
Někdo, kdo věděl, jak se podepisovat jako on.
A když jsem dveře otevřela, poznala jsem, že to není můj muž.
Ale že mne on poznává.
