Článek
Řecké Korfu jsme si vybrali, protože všichni říkali, že je tam nádherná příroda, čisté moře a klidnější atmosféra než na pevnině. A měli pravdu. Už první den jsem si říkal, že tohle je přesně to, co potřebujeme – pláž, olivovníky, bílé domečky, modré nebe.
Rozložili jsme si ručníky, vytáhli opalovací krém a sluneční brýle. Manželka byla spokojená, děti běhaly po písku, já měl u sebe knížku a frappé. Prostě ideál.
Jenže pak se to celé zvrtlo.
Kousek od nás si rozložila věci jiná žena – štíhlá, opálená, v drahých plavkách, takový ten typ, co se na pláž nepřijde koupat, ale předvést. Manželka se na ni podívala a hned začala brblat: „No podívej se, to je typická pipina. Zaberou si půlku pláže a ještě si myslí, že jim to tu patří.“ Já mlčel, protože už jsem věděl, že když se moje žena do něčeho zakousne, není radno oponovat.
Za chvíli ale cizinka udělala tu chybu, že si posunula svůj lehátkový stín tak, že lehce zasahoval na náš ručník. A to byl spouštěč.
„Promiňte, ale nemohla byste si to dát jinam?“ osopila se na ni moje žena.
Cizinka se pousmála a řekla anglicky: „It’s just a shadow.“ Jenže to byl špatný tah. Moje žena rozumí víc, než přiznává. „Shadow sem, shadow tam! My jsme tu byli první!“ odsekla.
Já seděl mezi nimi a snažil se tvářit jako diplomat. Jenže pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Ta cizí žena, která do té chvíle působila sebejistě, zrudla. Podívala se na mě – a řekla česky: „Ty mi tady nic neřekneš?“
V tu ránu mi ztuhla krev. Moje žena se otočila, vytřeštila na mě oči a spustila: „Počkej… ty ji znáš?!“
Zkoušel jsem koktat: „No… vlastně… to není tak, jak to vypadá.“ Ale už bylo pozdě. Manželka vyskočila na nohy, ruce v bok, a cizinka – moje tajná známost – udělala totéž. A teď stály proti sobě, dvě ženy, které se na pláži měly nikdy nepotkat, a hádaly se česky tak, že se otáčeli i Italové opodál.
„Jak dlouho?“ zeptala se manželka, hlasem, který dokázal štípat olivy ze stromů.
„Dva roky,“ přiznala bez mrknutí oka milenka.
„Dva roky?! A ty ses tvářil, že jezdíš na pracovní cesty!“ obrátila se na mě moje žena.
Pláž ztichla. Děti přestaly stavět hrad z písku a koukaly, jestli je tohle nějaká divadelně-rodinná show. Dva Němci na lehátkách si dokonce sundali sluchátka, aby jim nic neuteklo.
Já tam stál, rudý jak rak, a přemýšlel, jestli skočit do moře a uplavat, nebo se pokusit vysvětlit nevysvětlitelné. Manželka už ale pokračovala: „A ještě k tomu na Korfu! Naší rodinné dovolené! Ty máš teda nervy!“
Milenka jen pokrčila rameny: „On mi říkal, že už to doma stejně nefunguje.“
To byla poslední kapka. Moje žena popadla nafukovací lehátko a mrštila ho po mně takovou silou, že srazila kelímek s frappé. Děti začaly brečet, protože myslely, že se rodiče perou. A pláž? Smála se, tleskala, někdo si to natáčel.
Naštěstí se objevil plážový plavčík, starší pán s knírem, a začal uklidňovat situaci. „Lady, calma, calma!“ opakoval. Ale to už byla moje manželka na odchodu. Sbalila děti, ručníky i mě. A odpochodovala s výrazem, který říkal: Doma si to vyřídíme.
Zbytek dovolené se nesl ve znamení ticha. Já spal na gauči v apartmánu, děti se snažily nerozumět a manželka s nikým nemluvila. Milenka se už neobjevila – možná to pro ni bylo taky moc.
Když jsme letěli zpátky, manželka jen suše pronesla: „Tohle byla naše poslední společná dovolená.“ Já mlčel. Co jsem mohl říct? Že na Korfu je sice krásně, ale pro mě to teď bude ostrov ostudy?
Jedno vím jistě – kdykoliv někdo v hospodě zmíní Řecko, Korfu nebo pláž, okamžitě mi zrudnou uši. Protože žádné ouzo, žádný řecký salát ani olivový háj mi už tenhle zážitek z paměti nikdy nesmaže.
