Článek
Když manžel oznámil, že nás jeho rodina zve na víkend na chalupu, před očima se mi promítl obrázek klidu: dřevěná terasa, káva v ruce, já v pleteném svetru koukám na hory. „Bude to super,“ sliboval. „Všichni budou rádi, že přijedeme.“
Dorazili jsme v sobotu dopoledne. Chalupa stála na kopci, kolem louka, idyla jak z katalogu. Před vchodem se vyskytovalo asi patnáct párů bot a z otevřených dveří se ozýval smích a hlasitá muzika z rádia, které už dávno ztratilo signál.
Uvnitř mě uvítala tchyně s radostným: „Tak pojďte, máte hlad?“ Nečekala na odpověď a vrazila mi do ruky lžíci. „Tady míchej, já musím obrátit maso.“ Ocitla jsem se tak u plotny dřív, než jsem si vůbec sundala bundu.
V obýváku seděli bratranci, hráli karty a pili slivovici. Děti pobíhaly sem a tam, pronásledované psem, který podle všeho nikomu nepatřil, ale všichni ho krmili. V rohu hrála televize, i když nikdo nekoukal.
Po obědě přišel děda s nápadem, že půjdeme „na malou procházku“. Malá procházka se změnila na dvouhodinový pochod po kopcích, kde foukal vítr tak silný, že mi málem odnesl čepici. Děda šel vepředu, zpíval lidovky a občas se otočil, aby zakřičel: „No tak, tohle je teprve začátek!“
Když jsme se vrátili, čekalo nás „trochu práce kolem chalupy“. V praxi to znamenalo, že jsem stála na žebříku a sundávala pavučiny z trámů, zatímco manžel sekal dřevo a jeho strýc u toho dával odborné rady typu „měl bys sekat víc zeširoka, ale ne tak moc“.
V kuchyni se mezitím připravovala večeře. Dvě plotýnky, čtyři kuchařky, jedna pánvička a naprostý chaos. Každá z nich měla svůj recept a nikdo neustoupil. Výsledek byl podivný mix – bramborák se zelným salátem a k tomu guláš. „Tak to máme rádi,“ usmála se jedna z tetiček.
Večer se rozjela zábava. Slivovice tekla proudem, všichni zpívali, někdo vytáhl harmoniku. Pes štěkal, děti skákaly po gauči, a já jsem se snažila ignorovat, že na mě někdo neustále křičí „Dej si ještě!“ Ve chvíli, kdy tchán začal vyprávět historky z vojny, už mi bylo jasné, že tohle bude dlouhá noc.
Kolem půlnoci se rozhodli, že si zahrajeme „rodinnou pantomimu“. Vzhledem k množství alkoholu ve vzduchu se to rychle zvrhlo – jeden z bratranců předváděl „housku“ tak vášnivě, že převrhl lampu, a pes se rozhodl, že to je signál ke hře „honíme se po chalupě“.
Spát jsme šli kolem druhé ráno. Pokoj pro hosty vypadal útulně… do chvíle, než jsem zjistila, že postel vrže při každém pohybu tak hlasitě, že by probudila i sousedy v sousední vesnici. Deky měly pach dřevníku a kdesi pod námi funěl pes.
Ráno nás probudil děda, který v šest začal štípat dřevo hned pod oknem. „Vstávat, je krásný den!“ volal. V kuchyni už voněla káva, ale také cibule – tetička připravovala „lehkou snídani“, což byl talíř plný klobás.
Před odjezdem jsme si museli udělat „společnou fotku“. To by nebyl problém, kdyby nebylo nutné postavit se na hromadu dřeva, aby bylo vidět chalupu v pozadí. Pes mi při focení olízl obličej, děti křičely, a manželova rodina se smála tak, že se fotka stejně rozmazala.
Cestou domů jsem seděla v autě a přemýšlela, jestli mám v botě jehličí nebo drobek od koláče. Manžel řekl: „Vidíš, říkal jsem, že to bude zážitek.“ A měl pravdu. Jen asi na chvíli potrvá, než si na ten zážitek vzpomenu s úsměvem místo s pocitem, že mi v uších pořád zní harmonika.
