Článek
Pamatujete na tu euforii? Maturitní vysvědčení v ruce, pocit, že nám patří svět, a ten naivní závazek: „Hele, co kdybychom se scházeli každých pět let? Jakože, abychom věděli, kdo koho sbalil a jak se komu daří.“ Ach, ta sladká nevědomost mládí!
První sraz po pěti letech? To byla přehlídka rozkvetlých lásek a nenápadných pupínků žárlivosti. „Ty jo, ty už máš snubák? A s kým? Já myslela, že jsi pořád tajně zamilovaná do Káji z béčka!“ lítalo vzduchem. Kdo je singl, kdo zadaný, kdo už stihl někoho opustit – to byla palčivá témata, která se probírala s vášní hodnou detektivní kanceláře. Alkohol tekl proudem a vzpomínky na školní léta se malovaly v růžových barvách. Všichni jsme byli krásní, mladí a plní ideálů. Někdo si dokonce troufl nahlas snít o tom, že bude mít do třiceti vlastní vilu s bazénem a dvěma dětmi. Chudák.
O pět let později už se situace malinko změnila. Místo vášnivých debat o nových známostech kolovaly fotky. Fotky ze svateb (některých už i druhých), fotky miminek s rozkošnýma baculatýma tvářičkama a pyšní rodiče vyprávěli historky o prvních krůčcích a nevyspalých nocích. „Podívej, tohle je Matyášek, má po mně ty pronikavé modré oči a po tvojí tchyni tenhle permanentně naštvaný výraz,“ smál se jeden tatínek a my ostatní jsme se snažili tvářit, že nás to dojímá. Někteří z nás už vesele kroužili v manželském kolotoči, jiní se teprve rozkoukávali a ti, co na to šli „single and fabulous“, si potají mysleli něco o plenkách a ranním vstávání.
Další pětiletka už přinesla mírné zemětřesení v našich idealistických představách. Růžové brýle začaly nenápadně praskat. Hlavním tématem se stala práce. Kdo dělá co, kdo je povýšený, kdo vyhořel, kdo uvažuje o změně kariéry (většinou směrem k houpací síti na Bali). Do toho se začaly vkrádat první stížnosti na partnery, na tchýně, na hypotéky a na to, že „tenkrát za našich mladých let bylo všechno nějak lepší“. Fotky dětí už nebyly tak roztomilé, spíš dokumentovaly jejich pubertální vzdor a první známky toho, že z nich možná nevyrostou druzí Einsteini.
A pak… ticho. Tedy, ne úplné. Občas někdo někomu napsal na Facebooku „Všechno nejlepší k narozeninám!“, občas někdo lajknul fotku z dovolené (většinou s notnou dávkou závisti), ale ty pravidelné srazy nějak vyšuměly. Naše neoficiální organizátorka, duše všech setkání, ta, co vždycky s nadšením obvolávala a domlouvala hospodu, nás bohužel opustila. A nikdo jiný neměl tu energii nebo možná ani tu touhu to po ní převzít. Život se rozběhl každý jiným směrem, priority se změnily a upřímně? Komu by se chtělo trávit sobotní odpoledne posloucháním o cizích problémech v práci, když má doma vlastní?
A tak uběhlo dalších… no, řekněme pár pětiletek. Až jednoho dne se v e-mailové schránce některých z nás objevila zpráva. Strohá, věcná, bez obvyklých smajlíků a otazníků. „Sraz třídy. Tentokrát už asi naposled. Hospoda U Vyhaslé hvězdy. Příští sobotu ve dvě.“ Žádné „Doufám, že dorazíte!“, žádné „Už se na vás moc těším!“. Jen suché konstatování faktu.
Na sraz dorazila podivná směsice lidí. Někteří se změnili k nepoznání. Místo bujných kadeří prořídlé účesy (někteří to vyřešili elegantní pleší), místo jiskrných očí unavené pohledy za brýlemi s multifokálními skly. Některé dámy, kdysi štíhlé jako proutky, nyní připomínaly spíše pohodlná křesla. Pánové, co kdysi machrovali s bicepsy, teď opatrně vstávali ze židle s tichým zasténáním. První minuty byly plné nejistého oťukávání. „Ty jsi… počkej… ty jsi byla ta, co seděla vzadu s Jardou a pořád jste si posílali tajné vzkazy?“ „Jarda? Bože, to už je sto let! A ty jsi… ty jsi snad nebyla blondýna?“ Některá jména nám nic neříkala, některé tváře jsme si jen matně vybavovali. Bylo to jako setkání cizinců, kteří kdysi sdíleli společnou lavici.
A pak to začalo. Téma se stočilo k lékům. „Já beru na tlak tohle a na cholesterol tamto, a na ty klouby mi doktor napsal tyhle zázračné pilulky, ale stejně to bolí jako čert.“ Následovala detailní výměna zkušeností s různými mastičkami, ortézami a babskými radami na bolavá záda. Kdo má jakou diagnózu, kdo čeká na operaci, kdo už má za sebou nějaký ten zákrok – to byla nová „horká“ témata. Samozřejmě, nevyhnuli jsme se ani smutnějším zprávám. „Víš, že Olda už není mezi námi? A Vlasta taky ne. A ten tělocvikář, co na nás pořád řval, ten už je prý taky na pravdě boží.“ Každá taková zmínka vyvolala tiché zamručení a chvilku melancholického ticha. Vzpomínky na ty, co už s námi nejsou, byly sice smutné, ale zároveň nás zvláštním způsobem spojovaly.
Alkohol už netekl proudem, spíš se popíjel opatrně, s ohledem na léky a citlivé žaludky. Hlasité smíchy vystřídaly tišší, občasné pousmání. Energie už nebyla taková, spíš se nesla v duchu „hlavně se moc nenamáhat“. A závěr? Ten byl vlastně docela… lidský. Bez velkých proklamací a slibů o dalším setkání. Někteří se rozloučili s neurčitým „Tak někdy příště…“, jiní jen tiše kývli hlavou. Při odchodu jsme si vyměnili pár unavených úsměvů a v očích některých se zračila zvláštní směsice smutku a smíření. Možná jsme si uvědomili, že ten náš původní závazek byl naivní chiméra. Život prostě plyne dál, mění nás, oddaluje a někdy i nenávratně ztrácí. Ty pětiletky nebyly jen o tom, kdo se s kým oženil a kolik má dětí. Byly to nenápadné milníky našeho stárnutí, zrcadlo našich proměňujících se priorit a bolavých míst.
A co bude dál? Těžko říct. Možná se za dalších pět let sejde ještě menší skupinka u někoho doma, s bylinkovým čajem a hřejivými polštáři. Možná už si budeme jen posílat kondolence. Ale jedno je jisté: ta společná léta na střední škole, ta naivní přátelství a ty občas trapné, občas dojemné srazy, to všechno bylo součástí naší cesty. A i když už si nepamatujeme všechna jména a občas zaměňujeme tváře, to zvláštní pouto, to vědomí, že jsme kdysi dávno sdíleli stejnou lavici a snili o velkém světě, to v nás nejspíš zůstane. A to je možná víc, než jsme si tenkrát po maturitě dokázali představit. Tak na zdraví… a na ty naše bolavé klouby!
