Článek
Nebyla to žádná oficiální návštěva, spíš takové obyčejné posezení u kávy. Chtěla vidět vnoučata a já jsem si řekla, že když už přichází, tak jí připravím i nějakou sladkost. Nejdřív jsem přemýšlela, zda upéct něco složitějšího, ale nakonec jsem zvolila jednoduchou bábovku. Je to recept, který dělávám od školy, takže jsem si byla jistá, že to zvládnu.
Už ráno jsem začala péct. Byt byl provoněný vanilkou a kakaem, děti kolem mě pobíhaly a těšily se, že si ještě před návštěvou trochu uloupnou. Měla jsem radost, že to vypadalo přesně tak, jak má. Bábovka krásně naskočila a byla vláčná, přesně podle mých představ. Připravila jsem čistý ubrus, hrníčky a talířky, aby všechno vypadalo hezky. V hlavě jsem si malovala, že si spolu s tchýní popovídáme, ona si pochutná, pochválí mě a odpoledne proběhne v pohodové atmosféře.
Když přišla, děti se na ni hned vrhly, objaly ji a začaly vyprávět všechno, co za poslední dny zažily. Bylo vidět, že jí to udělalo radost. Já mezitím postavila na kávu a přinesla na stůl bábovku. Snažila jsem se, aby to celé působilo útulně a pohostinně. Když jsem nakrojila první kousek a položila jí ho na talířek, čekala jsem alespoň malý úsměv. Jenže ona se na ten kousek dívala s takovým výrazem, jako by čekala něco úplně jiného.
Začala o všem mluvit, ale v její řeči se objevovalo čím dál víc poznámek. Nejprve pronesla, že káva je na její vkus slabá, i když jsem ji dělala přesně tak, jak ji běžně pijeme my. Potom si povzdechla, že dřív bývaly bábovky nadýchanější, a že možná peču na špatnou teplotu. Snažila jsem se to přejít a tvářila se, že mi to nijak nevadí, ale uvnitř mě to začínalo trochu svírat. Člověk se snaží, dá si práci, a místo ocenění slyší jen kritiku.
Seděla tam asi dvě hodiny. Děti ji zabavovaly, partner se snažil vést rozhovor o rodině a já jsem se pořád usmívala, i když se mi moc nechtělo. Každá její narážka mě bodala, ale nechala jsem to být. Nechtěla jsem kazit odpoledne ani sobě, ani dětem. Jenže když se chystala k odchodu, přišla věta, která mě zasáhla nejvíc. Při obouvání u dveří se na mě podívala a suše řekla, že jsem mizerná kuchařka. A že by bylo lepší, kdyby se o vaření staral její syn.
Bylo to, jako by mi vrazila kudlu přímo do srdce. Snažila jsem se zachovat klid, neudělat scénu a jen jí popřála šťastnou cestu domů. Ale ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře, jsem měla co dělat, abych se nerozplakala. Partner se mě snažil uklidnit, že to nemyslela zle, že má prostě takovou povahu a že i jeho občas kritizuje, jenže mně to nepřišlo jako nevinná poznámka. Byla to věta, která ve mně rezonovala ještě dlouho potom.
Celý večer jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Jestli se fakt neumím postarat o obyčejnou návštěvu, jestli je opravdu moje vaření tak špatné, nebo jestli jí prostě vadím jako snacha a hledá způsob, jak mě podrážet. V hlavě se mi přehrávaly všechny chvíle, kdy mě kritizovala, a najednou mi došlo, že jich nebylo málo. Jen jsem to dřív brala s nadhledem, ale tentokrát to trefilo citlivé místo.
Je zvláštní, jak jedna věta dokáže zkazit celé odpoledne. Místo vzpomínky na rodinnou pohodu mi zůstalo jen to, jak se mi snažila dát najevo, že v její očích nestojím za moc. A přitom jsem chtěla jen jedno jediné: aby si užila návštěvu, měla radost z vnoučat a odcházela spokojená. Možná jsem naivní, když pořád doufám, že se jednou změní a bude umět říct i něco hezkého.
Nakonec jsem si ale uvědomila, že nemůžu žít jen proto, abych vyhověla jí. Dělám to nejlepší, co umím, a i když moje bábovka nebyla podle jejích představ, moje rodina ji snědla s chutí a děti se ještě olizovaly. To je pro mě vlastně ta největší pochvala. Jenže ta slova, že jsem mizerná kuchařka, se mi pořád vracejí a vím, že to bude chvíli trvat, než se přes ně přenesu.
Ptám se sama sebe, jestli je normální, aby tchýně takhle mluvila ke snaše. Možná ano, možná ne. Ale jedno vím jistě. Nedělní káva s ní pro mě už nikdy nebude tím klidným odpolednem, na které bych se těšila.
