Článek
Když se nám narodilo první dítě, myslela jsem, že nás čeká jen štěstí, euforie a rodinná soudržnost. Všichni budou dojatí, každý bude chtít pomoct a já si to budu užívat. Jenže to jsem nepočítala s tím, že se moje tchýně rozhodne, že porodila nejenom svého syna, ale i naše miminko.
První dny po návratu z porodnice byly krásné i těžké. Já unavená, hormony rozházené, ale zároveň v sedmém nebi, že držím v náručí toho drobečka. Tchýně se hned nabídla, že přijde pomoct. Byla jsem ráda – uvařila, vyprala, utřela prach. Jenže už tehdy sem tam utrousila větu, která mě bodla.
„A co mu dáváš? Jenom mlíko?“ ptala se a dívala se na mě, jako bych dítě schválně trápila hlady.
„Ano, kojím, a když je potřeba, máme i umělé mléko,“ odpověděla jsem.
„No, já už dávala krupicovou kaši od dvou měsíců. To víš, to dítě musí mít pořádné jídlo,“ mávla rukou a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.
Zkoušela jsem to brát s nadhledem. Říkala jsem si, že jiná generace, jiná pravidla. Jenže s každým dnem byla odvážnější. Jednou ráno mě zastavila uprostřed kuchyně:
„Hele, a proč mu ještě nedáváš čaj? Vždyť mlíko nestačí.“
„Ale pediatrička říkala jasně – do půl roku jen mléko.“
„Pediatrička, nepediatrička,“ protočila oči. „Dítě potřebuje vodu, jinak mu bude horko.“
Už jsem cítila, že to začíná být za hranou. Jenže opravdová bouře přišla o pár dní později. Byla jsem v ložnici, když jsem slyšela podivné šplouchání z kuchyně. Vběhla jsem tam – a tam tchýně, sedící s mým miminkem na klíně. Před sebou měla misku s rozmixovanou polévkou a snažila se mu dát na lžičce ochutnat.
„Co to děláte?!“ skoro jsem zakřičela a vytrhla mu lžičku z pusy.
„No co by, jen ochutná. To je zeleninka, to je zdravé,“ odpověděla, jako by šlo o samozřejmost.
„On je na to ještě malý! Doktorka říkala jasně, že nic kromě mléka!“
Tchýně si odfrkla: „Já jsem tě taky krmila dřív a podívej, jak jsi vyrostla. Ty dnešní matky jste úplně bezradné.“
Zrudla jsem. V očích mě pálily slzy. „Tohle už nikdy nedělejte. Nikdy! Je to moje dítě a já rozhoduju, co bude jíst!“
„Moje vnouče!“ vykřikla ona. „A já vím líp, co je pro něj dobré!“
V tu chvíli se vrátil manžel. Chvíli nechápal, co se děje, a pak nás našel, jak stojíme proti sobě, já s dítětem v náručí, tchýně s miskou v ruce. „Prosím vás, uklidněte se,“ zkoušel nás smířit.
Já ale brečela vzteky: „Buď řekni něco ty, nebo já odcházím!“
Tchýně se uraženě zvedla, praštila utěrkou o stůl a odešla z domu.
Zůstalo po ní ticho, které se dalo krájet. Já se třásla, dítě plakalo a manžel nevěděl, co říct. Jen mě objal a zašeptal: „Promiň, tohle už se nestane. Promluvím s ní.“
Další dny byly napjaté. Tchýně s námi nemluvila, jen občas poslala manželovi sms, že má „neschopnou snachu“. Já se cítila provinile, i když jsem věděla, že pravda je na mé straně. Byla to směs hormonů, vyčerpání a pocitu, že mě nikdo neposlouchá. Vždyť jsem byla máma – měla jsem mít poslední slovo.
Nakonec si s ní manžel sedl a vysvětlil jí, že pravidla určujeme my dva. Že si vážíme její zkušeností, ale rozhodnutí ohledně dítěte je jen na nás. Trvalo to, ale časem to přijala. Občas si ještě neodpustila poznámku:
„Je moc hubený, dej mu něco pořádného,“
„Ty doktory moc posloucháš,“
„Za nás to bylo jiné.“
Ale já jsem se naučila reagovat klidně: „Děkuju, ale my to děláme takhle.“
Dnes už vím, že to celé nebylo jen o jídle. Bylo to o moci, o hranicích, o tom, že jsem si musela vybojovat své místo jako máma. Bylo to těžké, ale naučilo mě to stát si za svým.
A když se na to ohlédnu zpětně, říkám si, že ta hádka byla vlastně potřebná. Protože od té chvíle bylo jasné, že i když tchýně může být babička na plný úvazek, rozhodování o tom, co moje dítě jí, spí nebo nosí, patří jen mně a manželovi.
