Článek
Když máma zemřela, tátovi bylo padesát osm. Dlouho jsme si mysleli, že už se z toho nedostane. Dům ztichl, rádio přestalo hrát a konvice na kávu stála zaprášená na kuchyňské lince. Otec se stal člověkem, který dýchal jen ze zvyku. Pracoval na zahradě, chodil na hřbitov a večer seděl u televize, kterou stejně nevnímal.
Pak ale přišla Marta.
Potkali se v lékárně. Táta si šel pro prášky na tlak, ona pro nějaký čaj na nervy. Prý se na sebe usmáli, začali si povídat o tom, jak je dnešní svět uspěchaný, a ona se smála jeho poznámkám. To bylo pro mě poprvé po letech, co jsem slyšela, že táta vůbec někoho rozesmál. Když mi o ní vyprávěl, měl ten zvláštní jiskřivý pohled, jaký míval, když ještě žila máma.
„Pozval jsem ji na kávu,“ řekl tehdy, jako by oznamoval, že zasadil nový keř.
Přikývla jsem. Měla jsem radost, že se po letech odhodlal k něčemu, co vonělo životem. Jenže to jsem netušila, že ta káva bude začátek všeho, co mě později bude budit ze spaní.
Marta přišla v bílém kabátu, který voněl parfémem. Byla o deset let mladší, mluvila hlasem, který se dalo poslouchat celé hodiny a usmívala se pořád. Měla zvláštní schopnost zaplnit prostor. Táta byl celý rozechvělý, naléval kávu, nabízel sušenky, které nikdy nikomu nenabízel. Smála se jeho vtipům, i když nebyly vtipné, a dívala se na něj tak, že vypadal o dvacet let mladší.
Když jsem odcházela, objala mě a řekla: „Váš otec je poklad.“
Tehdy jsem to brala jako milý kompliment. Dnes vím, že to byla první lež, kterou mu podala jako kávu, sladkou, horkou a nebezpečnou.
Marta se k nám začala objevovat čím dál častěji. Nejprve jen na víkend, pak i přes týden. Brzy si přinesla zubní kartáček, pak pár triček, a nakonec už měla ve skříni celou polici. Táta ji miloval. Když jsem se snažila opatrně naznačit, že to možná jde trochu moc rychle, usmál se a řekl, že konečně cítí, že žije.
Jenže já cítila něco jiného. Dům se změnil. Všude byly její věci, její květiny, její hlas. Máminy fotografie zmizely ze zdi a místo nich visely nové, s Martou a tátou, jak se smějí v parku, jak sedí v kavárně, jak se drží za ruce.
Jednou jsem přišla neohlášeně. Dveře byly odemčené, což táta nikdy nedělal. Uvnitř hrála hlasitě hudba, a Marta tančila uprostřed obýváku v máminých šatech. Ztuhla jsem.
„To je jen sranda,“ smála se, když si všimla mého výrazu. „Tvůj táta říkal, že se ti líbí, jak vypadala tvoje máma. Chtěla jsem mu to připomenout.“
Bylo mi špatně.
O pár týdnů později začal táta zapomínat. Nejdřív drobnosti, kde nechal klíče, kdy má jít k lékaři, jestli si vzal léky. Marta tvrdila, že je to věkem. Ale když jsem ho jednou našla v noci sedět v kuchyni, jak civí do prázdna a šeptá, že mu někdo mění prášky, zpozorněla jsem.
Začala jsem si všímat detailů. Marta mu dělala čaj, ale nikdy ho sama nepila. Když jsem nabídla, že ho připravím já, řekla, že táta má rád „jen ten její“. Na stole stála nová dóza s cukrem, kterou jsem tam nikdy předtím neviděla. A táta byl čím dál bledší, unavenější, bez chuti do života.
Jednoho dne zkolaboval. Lékaři řekli, že měl v krvi látku, kterou si „zřejmě sám špatně nadávkoval“. Marta plakala, říkala, že je to celé nedorozumění. Táta ji bránil, dokonce i v nemocnici.
Ale já jsem měla podezření, které mě nenechalo spát.
Když jsem pak doma procházela kuchyň, všimla jsem si, že dóza s cukrem je prázdná. A na dně – sotva viditelné zbytky bílého prášku, který nevypadal jako cukr.
Vzala jsem to do laboratoře. Byla to směs léků na tlak a prášků na spaní. Smrtící, když se spojí dohromady.
Táta to nikdy nepřiznal, ale když jsem mu to ukázala, rozplakal se. Řekl, že Marta mu pomáhala s prášky, že mu chtěla ulevit od bolesti, že mu vařila čaje, protože říkala, že má slabé srdce. A že ji miloval.
Když se to vyšetřovalo, Marta zmizela. Policie ji hledala, ale jako by se po ní zem slehla. Dům po ní zůstal tichý a studený, jako dřív. Jen otec už nikdy nebyl stejný. Sedával u okna, koukal na cestu a čekal. Možná na ni. Možná na odpuštění.
Jednou ráno jsem přišla a našla ho spát v křesle. Měl klidný výraz a prázdný hrnek od kávy vedle sebe. Na stole ležel vzkaz: „Kdybych ji znovu potkal, pozval bych ji zase. Ta káva za to stála.“
Dodnes nevím, jestli to myslel vážně, nebo to byl poslední záchvěv lásky, která ho stála všechno. Ale pokaždé, když cítím vůni kávy, mám chuť ten hrnek rozbít.
