Článek
Obyčejná sobota, obyčejná nálada a neodolatelná touha udělat ze svého pronajatého bytu 2+kk na pražském Žižkově místo, které nezapáchá po bývalých nájemnících a jejich cigaretách. Na blešáku jsem koupila obraz za 100 Kč. Divila jsem se, proč mě najednou sousedka začala zdravit
Stojíte někdy před zrcadlem a říkáte si, že váš byt potřebuje změnu? Přesně takhle to začalo u mě. Obyčejná sobota, obyčejná nálada a neodolatelná touha udělat ze svého pronajatého bytu 2+kk na pražském Žižkově místo, které nezapáchá po bývalých nájemnících a jejich cigaretách.
Už rok jsem bydlela v tom bytě a pořád jsem se tam necítila jako doma. Stěny byly prázdné, nábytek poskládaný z toho, co zbylo po předchozích nájemnících, a jediná ozdoba byla kytka na parapetu, která přežívala jen díky mé tvrdohlavosti a její neuvěřitelné odolnosti.
Ten nápad navštívit bleší trh přišel během hovoru s mamkou. „Maruško, proč si nekoupíš něco na zeď? Nějaký obrázek, který tě potěší?“ navrhla, když jsem jí po telefonu líčila, jak depresivně moje bydlení působí.
Následující den jsem se vydala na bleší trh v Holešovicích. Nikdy předtím jsem tam nebyla a najednou jsem stála uprostřed chaosu starých věcí, vůní zatuchliny a nadšených hlasů smlouvajících návštěvníků.
A pak jsem ho uviděla. Malý obraz v oprýskaném rámu, položený mezi porcelánovými soškami a starým nádobím. Byla na něm krajina – jakási venkovská scéna s potokem a stromořadím. Nic zvláštního, ale měl v sobě něco uklidňujícího. A stál sto korun.
„To je pěkný kousek,“ poznamenal prodejce, starší pán s vousy. „Našel jsem ho při vyklízení bytu po tetičce. Kdoví, jestli to není něco cenného.“
Zasmála jsem se. „Za stovku to asi nebude Picasso.“
Přesto jsem ten obraz koupila. Ne proto, že bych v něm viděla skrytý poklad, ale protože se mi líbil. Prostě mě oslovil, a navíc se mi líbil i ten oprýskaný rám – dodával mu charakter.
Doma jsem ho pověsila nad gauč a překvapilo mě, jak moc se tam hodil. Jako by tam vždycky patřil. Po týdnu jsem si ten obraz už ani neuvědomovala – stal se součástí bytu. Ale někdo jiný si ho všiml.
Paní Horáčková, sousedka z bytu naproti, mě za celý rok potkala snad stokrát a ani jednou mě nepozdravila. Byla to taková ta typická starší paní, která bydlí v domě od nepaměti a na nové nájemníky se dívá skrz prsty. Kdykoliv jsme se míjely na chodbě, hleděla si svého a dělala, že mě nevidí.
Až jednoho dne se to změnilo. Vracela jsem se z práce, unavená po celodenním sezení před počítačem, a ona stála před svými dveřmi a zápasila s klíči.
„Dobrý den, slečno,“ řekla najednou. Překvapilo mě to tak, že jsem se jen hloupě usmála a něco zakoktala na oplátku.
Pak to začalo být divné. Druhý den mě znovu pozdravila. Třetí den se zeptala, jak se mám. A čtvrtý den zazvonil zvonek a za dveřmi stála ona s talířem čerstvě upečených buchet.
„Napekla jsem jich moc, tak jsem si říkala, že vám nějaké přinesu,“ usmívala se. „Můžu na moment dál? Jen bych si ráda prohlédla váš byt. Víte, bydlela jsem v něm jako malá, ještě než jsme se s rodiči přestěhovali do většího.“
Byla jsem tak zmatená její náhlou přátelskostí, že jsem ji pozvala dovnitř. Prošla bytem s nostalgickým výrazem, ale její pohled se zastavil na obraze.
„Ten obraz, ten je váš?“ zeptala se tónem, který se snažil znít nezaujatě, ale moc jí to nešlo.
„Ano, koupila jsem ho na blešáku za stovku,“ odpověděla jsem popravdě.
Viděla jsem, jak jí v očích problesklo něco, co jsem neuměla pojmenovat. Závist? Překvapení? „Za stovku? To je… to je velmi zajímavé. Je moc pěkný.“
Od té doby mě paní Horáčková zdravila každý den. Občas přinesla něco upečeného a začala mi vyprávět historky z domu. Byla milá, ale vždycky, když přišla, její pohled putoval k obrazu. Nikdy o něm znovu nemluvila, ale cítila jsem, že ho sleduje, jako by čekala, že z něho něco vypadne.
Zvrat přišel o měsíc později, kdy jsem se náhodou seznámila s jejím synem. Byl restaurátor umění a přijel matku navštívit.
„Ten obraz,“ řekl, když vstoupil do mého bytu, „to je Jindřich Novák. Raná krajina, asi z roku 1935.“
„Kdo je Jindřich Novák?“ zeptala jsem se naivně.
„Regionální malíř, ale poslední dobou jeho cena na aukcích letí nahoru. Jeho menší krajiny se prodávají kolem dvou set tisíc.“
V tu chvíli mi to došlo. Paní Horáčková nenavázala přátelství se mnou – ale s obrazem. Chtěla ho zpátky. Chtěla kus luxusu, o kterém jsem já neměla tušení.
Nikdy mi přímo nenabídla, že by ho koupila. Ale jednou se zeptala, jestli bych nechtěla vymalovat a že by mi mohla pomoci s vystěhováním nábytku. Jindy zase nadhodila, že její syn má mnoho kontaktů na lidi, kteří by mohli ocenit mé „drobnůstky“, kdyby je někdy budu chtít prodat.
Ten obraz stále visí nad mým gaučem. Stále stojí stovku – to je částka, kterou jsem za něj zaplatila, a pro mě má přesně takovou hodnotu. Ale získal ještě jednu cenu – naučil mě, že hodnotu věcí neurčují peníze, ale to, jak se kvůli nim chovají lidé. A že někdy stačí malá věc, aby ukázala velký charakter.
A paní Horáčková? Ta mě stále zdraví. Možná čeká, že jednou budu zase stát před zrcadlem a toužit po změně.
