Článek
U nás doma se Vánoce vždycky nesly v duchu chaosu s nádechem komedie, ale letošní rok to přehnal. Všechno začalo už při rozbalování dárků. Patnáctiletý syn seděl u stromečku, očima přejížděl po balíčku a jeho výraz postupně přecházel od očekávání přes zmatení až po naprosté šokové ticho. V ruce držel erotický kalendář s dlouhonohými modelkami v pózách, které rozhodně nepatřily do rukou patnáctiletého chlapce.
„Co… to… je?“ zašeptal. My ostatní jsme se snažili nevydat smích, ale bylo to marné. Bratrův pohled byl směsicí šoku a snahy tvářit se, že se nic neděje. Byl to moment, kdy jsme si všichni uvědomili, že Ježíšek tentokrát opravdu selhal.
Situace byla o to absurdnější, že kalendář původně patřil jeho otci. V garáži čekal na nadcházející rok, kdy měl sloužit jako „tajná legrace“. Nikdo netušil, že Ježíšek při přepravě údajně ztratí navigační směr a zaměří balíček úplně jinde.
Syn zíral do kalendáře a začal rychle listovat stránkami, jako by doufal, že ty ženy se tam zázračně promění v obrázky aut a vesmírných raket. Jeho čelo se svraštilo a já jsem si uvědomila, že jsme svědky prvního skutečně trapného okamžiku letošních Vánoc.
Mezitím se otec s naprostým klidem rozbaloval svůj dárek. Tvářil se, že je všechno v pořádku, ale když vytáhl deskovou hru „Zvířata světa“, jeho úsměv byl stejně falešný jako ten synův šok. Při pohledu na syna a jeho kalendář se v jeho očích zračilo něco mezi pobavením a lehkou panikou, že Ježíšek opět předvedl svou chaotickou genialitu.
Máma se snažila zachovat klid a zamaskovat hysterický smích: „No… aspoň se něco naučíš,“ řekla tátovi, který si mezitím snažil uchovat důstojnost při vysvětlování, že desková hra je přece taky hodnotný dárek. Syn zatím držel kalendář v ruce a pomalu začal vyhledávat místa, kde by ho mohl ukrýt.
Celá scéna připomínala špatně napsanou komedii. Babička seděla v rohu, kroutila hlavou a prohlásila: „To máte z toho, že všechno plánujete dopředu.“ Ale ani ona netušila, že toto plánování mělo přijít s takovým výsledkem.
Pak přišel moment, který všechno ještě víc zamotal. Syn, v zoufalé snaze zachránit situaci, přiběhl s otázkou: „Mami, můžu si to nechat jenom pro sebe?“ Máma zareagovala s výrazem, který se snažil vyjádřit: „Ne, ty blázne, to se vrátí tátovi,“ a syn, aniž by čekal, rychle strčil kalendář do krabice, aby se situace nezhoršila.
Otec si mezitím prohlížel svůj dárek a rozhodl se, že musí „zachránit prestiž“ tím, že si sedne k hře hned a předvede, že deskové hry mají svůj význam. Syn se ale tvářil, že se nic nestalo, i když každý z nás viděl, jak se červená až po uši. Babička jen pokrčila rameny a pronesla: „Vánoce jsou prostě jiné.“
Aby toho nebylo málo, maminka se rozhodla situaci diplomaticky uklidnit a přerušila napětí slovy: „Příští rok označíme každý dárek jménem. Bez výjimek.“ Syn si lehce oddechl, ale všichni jsme tušili, že Ježíšek to stejně zase pokazí.
Večer pokračoval tradičně, večeře, cukroví, rozhovory o všem možném. Ale každý pohled směrem k patnáctiletému synovi a jeho „nevhodnému“ dárku byl připomínkou, že Vánoce nejsou vždy jen idylka. Jsou také plné trapasů, zmatků a momentů, kdy se smějete jen proto, abyste nezaplakali.
Nakonec jsme se smířili s faktem, že každý v naší rodině letos dostal lekci pokory. Syn si příště bude dávat pozor, komu co otevře, otec si dá pozor, aby měl správný dárek, a my ostatní se budeme smát tomu, jak Ježíšek dokáže proměnit jednoduchou tradici v komediální katastrofu.
A syn? Ten se večer ještě po setmění tiše skryl do obýváku, vyndal kalendář z krabice a sám pro sebe přemýšlel, že ho nechá schovaný až do věku, kdy bude možné situaci hodnotit jako „humornou“. A my všichni? My jsme jen pokrčili rameny a doufali, že příští Vánoce budou méně zábavné, alespoň co se týče záměny dárků.
Takové Vánoce si budete pamatovat. Ne kvůli dokonalé večeři, ne kvůli perfektnímu cukroví. Ale kvůli okamžikům, kdy rodina stojí u stromečku a netuší, zda se má smát, nebo utíkat do jiné místnosti. A možná je právě to pravé kouzlo svátků.
