Článek
Na chatě jsme si chtěli odpočinout, to byl plán, jasný a jednoduchý jak facka. Představa byla idylická, ranní ptáčci, kafe na terase, knížka v ruce, prostě pohoda jazz. Realita, jak už to tak bývá, si s touhle růžovou vizí trošku pohrála. Začalo to celkem nevinně, sbalily jsme si ty naše ženský krámy, já, Klára a Sára, tři kámošky do deště i do lesa, a vyrazily směr naše útulná chatka schovaná v hlubinách Vysočiny.
Cesta proběhla hladce, zpívaly jsme si starý pecky, smály se blbostem a těšily se na ten zasloužený klid. Dorazily jsme na místo, chata vypadala přesně tak, jak jsme si ji pamatovaly, trošku omšelá, ale s duší, obklopená zelení a tichem, který člověk ve městě prostě nenajde. Vybalily jsme věci, rozdělily si pokoje a hned se pustily do toho slibovanýho odpočinku. Klára si natáhla hamaku mezi dvě borovice a s blaženým úsměvem otevřela knížku, Sára se uvelebila na terase s kávou a já jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Les voněl jehličím a vlhkou hlínou, slunce prosvítalo mezi stromy a já si připadala jak v ráji. Až do tý chvíle, než jsem si na lýtku nahmatala něco malýho a tvrdýho. Klíště. Ten malej upír, co dokáže zkazit celou dovolenou. Okamžitě jsem zpanikařila, začala sebou šít a snažila se ho setřást, samozřejmě bez úspěchu.
Nakonec mi musela pomoct Sára s pinzetou, a i když se nám ho podařilo dostat ven, ten pocit, že jsem měla na sobě toho malého parazita, mi už zůstal. Takže první den odpočinku skončil mírnou paranoiou a neustálým kontrolováním vlastního těla. Druhý den se počasí trošku pokazilo, slunce se schovalo za mraky a začalo poprchávat. Původní plány na výlety a opalování vzaly za své, takže jsme se musely zabavit uvnitř chaty.
A tady začala ta tichá domácnost. Nevím, co se přesně stalo, ale najednou mezi námi viselo takový to hustý ticho, který se dá krájet nožem. Žádný smích, žádný povídání, jen občasný povzdech nebo zvuk otáčení stránek knížky. Každá jsme se zavřela do svýho světa, Klára v hamace pod pláštěnkou, Sára s mobilem na gauči a já jsem se snažila luštit křížovku, u který mi absolutně nic nedávalo smysl. Atmosféra houstla každou hodinou, už se to nedalo vydržet. Snažila jsem se to prolomit nějakou nenucenou konverzací, ale odpovědi byly jednoslovný a strohý. Měla jsem pocit, že jsem udělala něco špatně, ale vůbec jsem netušila co. Klára vypadala zamlkle a Sára se tvářila, jako by jí někdo sebral nejoblíbenější hračku.
Bylo to frustrující. Přijely jsme si odpočinout a místo toho jsme se dusily v tichu plném nevyřčených emocí. Třetí den ráno se stalo něco nečekaného. Probudila jsem se a v kuchyni už voněla káva. Sára stála u plotny a smažila vajíčka, Klára prostírala stůl a na obou se usmívaly. Jako by se včerejší ticho nikdy nestalo. Nechápala jsem to, ale byla jsem ráda, že ta nepříjemná atmosféra zmizela. U snídaně jsme se konečně začaly normálně bavit, smály se a plánovaly, co budeme dělat.
Pak přišel ten nápad s hřibami. Počasí se umoudřilo, slunce zase vykouklo a les po dešti přímo lákal k procházce. Vzaly jsme si košíky a vyrazily. Les byl plný hřibů. Takových těch krásných, hnědých, tlustých praváků, ale i lišek a křemenáčů. Chodily jsme od stromu ke stromu a naše košíky se plnily rychlostí blesku. Bylo to úžasné, po tom včerejším tichu to byla naprostá euforie. Smály jsme se, soutěžily, kdo najde většího hříbka a prostě si užívaly ten společný čas v přírodě. Domů jsme se vracely s plnými košíky hřibů a úplně vyřízené, ale šťastné.
Klíště sice zanechalo nepříjemnou vzpomínku a ta tichá domácnost byla fakt divná, ale ten pytel hřibů a ten společný zážitek z lesa to všechno přebily. Nakonec jsme si z té chaty neodvezly jen klíště a pytel hřibů, ale i takový zvláštní pocit sounáležitosti a uvědomění si, že i když se občas něco pokazí, důležité je, že to překonáme společně. A že někdy ten nejlepší odpočinek přijde nečekaně, třeba právě při hledání hřibů v deštivém lese.
Takže jo, na chatě jsme si chtěli odpočinout, a i když to nebylo úplně podle plánu, nakonec to stálo za to. Ten pytel hřibů za tu tichou domácnost a to klíště rozhodně stál. A příště? Příště si s sebou bereme repelent a radši si hned na začátku řekneme, co nás žere, ať už jsou to klíšťata nebo nevyřčený křivdy. Protože přece jen, smích a pohoda jsou na chatě mnohem lepší než ticho.
A hřiby? Ty už si snad najdeme i bez té tichý domácnosti.
