Článek
Na dovolené jsem chtěla klid. To byl můj jediný požadavek. Žádné přeplněné pláže, žádné hlasité bary, žádné animační programy s křepčícími animátory. Jen ticho, šumění moře a kniha v ruce. Představa idylická, realita… no, realita se s mou představou potkala asi jako Sněhurka s Grázlem. Místo klidu jsem si přivezla suvenýry poněkud nečekané: palčivou vzpomínku na hořký rozchod, nepříjemné svědění signalizující zánět močových cest a pytlík voňavé levandule, která mi měla připomínat ten klid, co se nikdy nekonal.
Začalo to slibně. Malebný apartmán s výhledem na moře, ticho rušené jen šuměním vln, slunce laskavě hřející na tváři. První dny jsem si lebedila. Četla jsem knížky, procházela se po pláži a sbírala mušličky, které mi měly připomínat tu pohodu. Večery jsem trávila na terase s sklenkou místního vína a pozorovala hvězdy. Můj vnitřní zen začínal konečně dosahovat kýžené úrovně. A pak přijel ON. Můj tehdejší partner, se kterým jsem na tu „klidnou“ dovolenou vyrazila. Už samotná cesta autem naznačovala, že to nebude procházka růžovým sadem. Jeho neustálé telefonování, nervózní přešlapování na benzínkách a mlčenlivé pohledy kamsi do dálky nevěstily nic dobrého. Ale já jsem naivně doufala, že se na čerstvém vzduchu uklidní a všechno se vrátí do starých kolejí.
Ach, ta moje věčná optimistická naivita. První večer proběhl relativně v klidu. Dali jsme si večeři v místní taverně, popíjeli víno a chvíli se dokonce i smáli. Ale už druhý den začalo peklo. Nenápadné poznámky, ironické komentáře, vyhýbavé odpovědi na mé otázky. Atmosféra houstla každou hodinou jako mlha nad mořem. Snažila jsem se to ignorovat, soustředit se na svou knihu, na ten kýžený klid. Ale jeho nespokojenost se vznášela ve vzduchu jako otravný komár.
Jednoho slunečného odpoledne, když jsem si v plavkách spokojeně četla na lehátku, přišel a s kamennou tváří mi oznámil, že už dál nemůže. Že už to necítí. Že tahle dovolená měla být jeho poslední pokus, ale že selhal. Jeho slova dopadla na mou rozžhavenou kůži jako ledová sprcha. Kniha mi vypadla z ruky a já na něj jen tupě zírala. Konec? Takhle? Na dovolené, kde jsme měli hledat klid? Následovaly dny plné ticha, slz a balení kufrů. Ten klid, po kterém jsem toužila, se proměnil v hrobové ticho plné nevyřčených slov a hořkých emocí. Každý jeho pohled bolel, každá jeho věta zněla jako rozsudek. Zbytek dovolené jsem prožila v ústraní, snažila se vstřebat ten šok a bolest. Místo slunce jsem cítila jen chlad a prázdnotu. A aby toho nebylo málo, někdy v polovině tohohle emocionálního rollercoasteru se přidal ještě jeden „suvenýr“.
Začalo to nenápadně, lehkým pálením. Pak se to stupňovalo v nepříjemnou bolest a neustálou potřebu. Zánět močových cest jako vyšitý. Asi stres z rozchodu udělal své, nebo možná ta voda v moři nebyla tak čistá, jak vypadala. Každopádně, k mému zlomenému srdci se přidal ještě bolavý močový měchýř. Romantické procházky po pláži se změnily v úzkostlivé hledání nejbližší toalety a místo opalování jsem trávila čas popíjením urologického čaje. V den odjezdu jsem se cítila jako po prohrané bitvě. Zlomené srdce, bolavé tělo a v hlavě zmatek. Jediná věc, kterou jsem si z téhle „klidné“ dovolené přivezla kromě zdravotních problémů a emocionálních traumat, byl malý sáček s levandulí. Koupila jsem si ho na místním trhu s naivní představou, že mi její vůně bude připomínat tu pohodu, kterou jsem si tak moc přála. Teď mi její vůně spíš připomínala tu ironii osudu.
Místo klidu jsem si přivezla zánět, rozchod a levanduli jako symbol nenaplněných očekávání. Cesta domů byla dlouhá a tichá. On seděl na sedadle spolujezdce a díval se z okna, jako by se nic nestalo. Já jsem se snažila potlačit slzy a soustředit se na cestu. V hlavě mi vířily vzpomínky na ty první dny, na tu iluzi klidu, která se tak rychle rozplynula. Doma jsem si konečně mohla vlézt do své postele. Bolest močových cest se naštěstí pomalu zmírňovala díky antibiotikům, ale bolest srdce byla stále palčivá. Vzala jsem si ten sáček s levandulí a přivoněla k němu. Její uklidňující vůně mi na chvíli přinesla úlevu. Zavřela jsem oči a představila si ten klid, po kterém jsem tak toužila. Možná se ho jednou dočkám. Možná na jiné dovolené, s jiným člověkem, nebo sama se sebou. A snad si pak přivezu jen krásné vzpomínky a žádné hořké suvenýry. A ta levandule? Ta mi bude připomínat, že i když se věci nevyvíjejí podle našich představ, vždycky existuje šance na klidnější zítřky. Jen si na ně někdy musíme trochu počkat a občas cestou potkáme i nějaký ten zánět a rozchod. Ale hlavně, že na konci té cesty třeba čeká ta vytoužená levandulová pohoda.
