Článek
Cesta do Řecka byla konečně realitou po roce plánování. Děti řvaly nad mapou a manžel ukazoval, kudy pojedeme, já si jen představovala, jak budeme sedět na balkóně s kávou a dívat se na moře.
Když jsme dorazili večer, apartmán vypadal dokonalý. Malý, útulný, s balkonem přímo nad mořem. Děti pobíhaly sem a tam, já měla pocit, že jsme konečně na správném místě. První noc byla horká a my všichni spali v jedné místnosti, protože apartmán byl maličký. Balkon jsme nechali otevřený, abychom měli alespoň trochu vzduchu.
Ráno mě probudil podivný zápach – něco mezi spáleným dřevem a plastem. Převalila jsem se a špitla manželovi: „Ty to cítíš taky?“ „Jo… snad nehoří soused?“ odpověděl a vstal. Šel na balkon a já skoro vykřikla. Náš apartmán hořel. Plameny šlehali ze střechy, kouř se valil dolů, děti křičely a já jen stála, neschopná se hýbat. Manžel ztratil hlavu na několik sekund, pak zaběhl dovnitř a začal tahat, co šlo – ale nebylo co. Děti, mobil, doklady – to jsme vzali na rychlo, všechno ostatní bylo pryč. „Co budeme dělat?“ ptala jsem se hystericky, zatímco děti plakaly v jeho náručí. „Nejspíš… budeme hledat hotel,“ odpověděl ztěžka. Ale oba jsme věděli, že to nebude jednoduché. Byla srpnová sezóna, všechno plné, a my jsme byli najednou bez ničeho.
Hasiči přijeli až po dlouhé čtvrthodině. Děti se třásly, já se držela manžela a sledovala, jak se plameny snaží zkrotit profesionálové. Když konečně začali hasit, bylo jasné, že apartmán je úplně zničený. Všechno, co jsme si pečlivě balili, naše oblečení, elektronika – pryč. Sousedi z ulice jen koukali. Jeden starší pán povídá: „No, takhle rychle hoří i olivové háje.“ A já si musela zakrýt ústa, protože jinak bych brečela nahlas. Děti se ptaly: „Mami, kde jsou hračky?“ Ale většinu jsme nestihli. Zůstaly jen plyšáci, co jsme měli u sebe. Nakonec se podařilo najít malou chatku u pláže. Smrděla starou vlhkostí, matrace byla tvrdá, ale aspoň jsme měli střechu nad hlavou. Děti si sedly na postel a začaly si hrát s plyšáky, zatímco my s manželem seděli u okna a tiše si vzdychali.
V tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme přišli o všechno, co jsme měli – a zároveň, že jsme pořád spolu. Po pár hodinách jsme začali hledat praktická řešení. Pojišťovna byla ochotná, ale potřebovala potvrzení od místní policie, fotky a spoustu formulářů. Občas jsem se rozplakala u telefonu a občas jsem se rozesmála, protože některé procedury byly absurdní , jako když nám řekli, že musíme podepsat potvrzení o zničení oblečení, které už jsme ani neměli. A přesto jsme se snažili dovolenou zachránit. Ráno jsme chodili na pláž, děti stavěly hrady z písku, manžel mi podával studené nápoje a já se snažila dívat na všechno jako na dobrodružství. Smáli jsme se z drobností – když mi písek připomněl, že jsme bez bot a většinu oblečení nechali v popelu, nebo když děti vzaly z pláže kus driftwood a udělaly z něj novou hračku. Byly i komické momenty. Manžel zkoušel vařit na starém plynovém vařiči a skoro zapálil i chatku, já ztrácela nervy, když jsme hledali mýdlo a ručníky, a děti mezi tím prchaly k moři. Ale nakonec jsme se tomu všichni začali smát, protože jinak by nás to zlomilo.
Po několika dnech jsme si uvědomili, že i když jsme přišli o všechny věci, získali jsme něco mnohem cennějšího. Společné zážitky, humor, schopnost improvizace a vědomí, že pokud jsme spolu, zvládneme cokoliv. Apartmán už nikdy nemůžeme vrátit, ale vzpomínky na tu paniku, chaos a nakonec smích z toho všeho, zůstanou navždy.
Když jsme odjížděli, drželi jsme děti za ruce, plyšáky v batohu a s úsměvem na tváři. Neměli jsme skoro nic, ale měli jsme sebe. A to, co se zdálo katastrofou první noci, se proměnilo v lekci, že i ztráta může být začátkem něčeho zvláštního.
