Článek
Když se na pásu po přistání dlouho neobjevoval náš tmavě modrý kufr s červenou stužkou na uchu, říkali jsme si, že to bude jen klasické zpoždění. Každý cestující zná ten pocit – všichni kolem už berou své tašky a vy pořád čekáte, až ten váš „miláček“ vyjede z útrob letiště. Jenže pás se po chvíli zastavil, světla zhasla a kufru nikde.
Obrátili jsme se na přepážku ztrát a nálezů. Slečna za počítačem na nás hodila pohled, který jasně říkal: „Další zoufalci.“ Vyplnili jsme formulář, popsali kufr do nejmenších detailů, dokonce jsme uvedli i to, že na kolečku je přilepená žvýkačka. Slečna přikývla, ťukla do klávesnice a s kamennou tváří prohlásila: „Kufr cestuje dál. Zřejmě sám.“
Nebylo nám moc do smíchu, ale po dvou hodinách čekání zazvonil telefon. Kufr se prý našel na druhém konci letiště, na úplně jiném pásu, kam se dostal kdovíjakým zázrakem. Když nám ho přivezli, hned jsme si všimli, že něco nehraje. Stužka chyběla, zámek byl trochu poškozený a kufr vypadal, jako by si cestou prošel soukromým dobrodružstvím.
Otevřeli jsme ho a v tu chvíli jsme jen zírali. Uvnitř nebyly naše věci. Žádné košile, žádné sandály, žádná knížka na pláž. Místo toho na nás vykoukla sada obrovských nafukovacích plameňáků, růžové boa z peří a – aby toho nebylo málo – tři páry bot na podpatku číslo 46.
Stáli jsme nad tím a snažili se pochopit, co se stalo. Moje žena se začala smát, až se musela opřít o stůl. „Vidíš to? Tak ty si chtěl dovolenou v klidu a pohodičce, a místo toho máme kostýmy na karneval.“ Přiznávám, že i mně po chvíli cukaly koutky. Jen paní z letištní přepážky neměla pro náš smích moc pochopení. „Takže chcete reklamaci, nebo si to necháte?“ zeptala se naprosto vážně.
Nechali jsme si to ukázat blíž, protože člověk nikdy neví. V kufru kromě plameňáků a bot byla i krabice plná konfety. Rozbalil jsem ji a než jsem stačil zareagovat, barevné papírky se rozletěly po celé hale. Otočili se všichni kolem. Někteří lidé začali tleskat, jiní fotili. Jeden pán dokonce zvolal: „Tak tohle je nejlepší uvítání z dovolené, co jsem kdy viděl!“
Byli jsme rudí až za ušima, ale atmosféra se změnila. Z nudného čekání na kufry se stala nečekaná show. Letištní personál ale tak nadšený nebyl – jedna uklízečka už brblala něco o tom, že si máme příště udělat mejdan doma.
Nakonec se ukázalo, že došlo k záměně. Náš kufr zůstal v Barceloně a nám přistál tento „párty speciál“. Po dvou dnech nám zavolali, že skutečný kufr dorazil. Trochu jsme si oddychli, protože v něm byly i léky a věci, bez kterých by dovolená byla složitá. Ale přiznávám – když nám ho přivezli, bylo to skoro zklamání. Najednou chyběla ta absurdita.
Seděli jsme pak večer na terase hotelu, dívali se na moře a manželka mi povídá: „Víš, že ty plameňáky už nám vlastně chybí? Byla to docela legrace.“ A měla pravdu. Normálně by člověk nad ztraceným kufrem jen zuřil, ale tohle bylo tak bizarní, že se z toho stal nejlepší příběh dovolené.
Dodnes, když někdo v rodině začne téma „letiště“, všichni čekají, až přijde řada na náš kufr. A my vždycky s úsměvem vyprávíme, jak jsme z dovolené málem přivezli místo opálení a suvenýrů mobilní karneval.
