Článek
Kdyby mi někdo před dovolenou řekl, že se z naší romantické cesty na Mallorku stane telenovela hodná Oscara, asi bych se mu vysmála do očí. Ale osud, nebo spíš ten mallorský čertík, to zařídil jinak. A tak se stalo, že jsem se ocitla v centru dění, kde se míchala španělská siesta s českou realitou a špetkou pořádného drama.
Všechno začalo tak idylicky. Palma de Mallorca, slunce, tyrkysové moře a apartmán s výhledem na nekonečnou modř. Tedy, nekonečnou modř a sousední balkon, kde se usmíval Karel. Karel, typický český padesátník na dovolené. Lehce opálený, s vlídným úsměvem a evidentně znuděný svojí manželkou, která ho denně posílala pro pivo a cigarety. My s Jirkou jsme si užívali první dny, procházky po pláži, tapas a sangrii. Všechno bylo perfektní. Až na ten Karlův pohled.
První kontakt proběhl u bazénu. Karel se přišoural s pivem v ruce a začal klábosit. O počasí, o českých turistech, o tom, jak je Mallorca krásná. A pak to přišlo. Letmý dotyk na mé paži, když mi podával opalovací krém. Úsměv, který byl až moc vřelý. Snažila jsem se to ignorovat. Karel je prostě takový, kamarádský typ. Jenže on se snažil čím dál víc. Občasné pozdravy se změnily v delší rozhovory. Původně nenucené vtipkování přešlo v komplimenty, které se mi zadíraly pod kůži. „Moc ti to dnes sluší,“ nebo „Jsi krásnější než ty palmy kolem.“ Znělo to neškodně, ale cítila jsem ten podtón. Tu touhu, která z jeho očí sálala.
Jedno odpoledne jsem si četla na balkoně a on se opřel o zábradlí. Měl na sobě jen plavky a v ruce drink. Začal mluvit o tom, jak je jeho život nudný, jak ho manželka nechápe. Poslouchala jsem ho, snažila se být empatická. A pak se zeptal, jestli bych si s ním nedala skleničku vína. Ne u nás, ale u něj v apartmánu. Prý jen tak, pokecat. Rychle jsem odmítla. Věděla jsem, kam to směřuje. Ta jeho naléhavost byla až hmatatelná. Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěla jsem si kazit dovolenou zbytečnou scénou. Jirka byl zatím na rybářském výletě, nic netušil.
Mezitím se Jirka začal chovat trochu divně. Byl najednou víc zamyšlený, občas odbíhal s telefonem a vymlouval se na služební hovory. Vím, že to zní jako klišé, ale znáte to, ženská intuice. Jednou večer jsme šli na večeři do naší oblíbené restaurace. A tam jsem ji uviděla. Servírka. Mladá, tmavovlasá, s pronikavýma očima. Měla na sobě sukni, která sotva zakrývala to podstatné, a na Jirkův vkus se až moc usmívala. A Jirka? Ten se na ni díval s výrazem, který jsem u něj dlouho neviděla. Ne, že by se někdy vyloženě nudil, ale tohle bylo něco jiného. Jiskra.
O pár dní později Jirka oznámil, že jde s novými „kamarády“ na pivo. Věděla jsem, že je to lež. Cítila jsem to v kostech. Vzala jsem si knížku a šla se projít. Procházela jsem uličkami Palmy a najednou ji uviděla. Tu servírku. A s ní Jirku. Seděli u malého stolku v zapadlé uličce, ruku v ruce. Smáli se, povídali si. Bolest mi projela celým tělem. Nebylo to jen zklamání, byla to obrovská rána do srdce. Můj přítel, který mi přísahal lásku a věrnost, se tam culil na jinou ženu. A já jsem si mezitím odmítala souseda, který mi projevoval pozornost.
Do apartmánu jsem se vrátila jako tělo bez duše. Když Jirka přišel, tvářil se, jako by se nic nestalo. Zeptala jsem se ho, kde byl. Vymluvil se na dlouhé rozhovory s kamarády. Neřekla jsem nic. Jen jsem se na něj dívala. A on viděl v mých očích, že vím. Začal se bránit, že nic neudělal, že je to jen kamarádka. Ale ta jeho roztěkanost, ty jeho uhýbavé pohledy. Bylo to zbytečné.
Další den jsem se rozhodla jednat. Vyčítala jsem mu to. Všechno, od první chvíle, kdy se začal chovat divně, až po ten večer s tou servírkou. On se bránil, obviňoval mě, že jsem paranoidní. A pak přišla ta rána pod pás. „Ty se divíš? Vždyť tě tady balil soused, jak jsem slyšel!“ Ta slova mě praštila do obličeje. Zrádce. Zrádce, který mi vyčítá něco, co jsem odmítla, zatímco on si sám užíval s jinou.
Celý zbytek dovolené jsme se hádali. Mallorca, která měla být rájem, se proměnila v bojiště. Karel se na mě občas usmíval z balkonu, ale já jsem ho ignorovala. Bylo mi to jedno. Teď jsem řešila mnohem větší problém. Zrada. Ztráta důvěry. Bylo to strašné. Každý den se vlekl, každý večer jsem plakala do polštáře. Jirka se snažil o usmíření, ale já jsem nemohla. Nemohla jsem mu věřit.
Když jsme se vrátili domů, věděla jsem, že to takhle dál nejde. Dala jsem mu na výběr. Buď se k tomu postaví čelem, nebo je konec. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že si zasloužím víc. Zasloužím si důvěru a upřímnost. A i když ho miluji, tohle mi zlomilo srdce. Celá tahle mallorská anabáze mi ukázala, že ne vždy je všechno tak růžové, jak se zdá. A že i v ráji se občas objeví hadi.
Teď jsem doma a snažím se na to všechno zapomenout. Vím, že to bude trvat. Ale vím taky, že jsem silnější, než jsem si myslela. A že i když se mi snažil soused, a přítel mi to vrátil, nakonec jsem to zvládla. A možná, jen možná, to byl jen začátek nové kapitoly v mém životě.
