Článek
Rodinná oslava u nás doma začala nevinně. Stůl se prohýbal pod chlebíčky, řízky a mísou bramborového salátu, co by vystačila na menší armádu. Děti běhaly po bytě, teta Božka už měla druhou sklenku vína a zpívala falešně Čerešně, a tchán seděl na čestném místě u čela stolu, před sebou láhev domácí slivovice.
Prvních pár přípitků proběhlo v klidu. Tchán se usmíval, připíjel a dával nám všem lekce o tom, jak „pravá slivovice má vonět, ne pálit“. Ale někde mezi třetím a čtvrtým panákem se mu začal záblesk v očích měnit na ten pověstný „tchánův režim“, kdy se mu jazyk rozváže a paměť sahá dál, než by měla.
„Víš, že jsem ti vlastně málem nikdy nedal svoji dceru?“ otočil se ke mně s naprosto vážným výrazem. Celá rodina ztichla.
„Jak to myslíš?“ zkusil jsem to brát jako vtip.
„No,“ začal, „původně jsem si myslel, že jsi… jak to říct… no… trochu exot.“
Někdo se zasmál. Já se snažil taky.
„Ale pak jsem si řekl, že aspoň nebudeš vědět, co všechno má na krku, že?“ dodal s úsměvem, který se dal vyložit jako přátelský… nebo varovný.
Manželka protočila oči. „Tati, prosím tě…“
Ale to už tchán nabral dech na druhé kolo.
Začal vyprávět o tom, jak mě poprvé viděl – a že prý jsem se tehdy před domem snažil nastartovat auto, a místo toho jsem se skoro zamkl uvnitř. „To jsem si říkal, to je materiál,“ smál se, až mu tekly slzy.
To by ještě šlo. Ale pak přišla historka, která obrátila celou oslavu v naprostý chaos.
„A víte, že máma (rozuměj tchyně) si myslela, že jsi ženatý?“ prohlásil vítězoslavně.
„Co prosím?“ vyhrkla moje máma, která seděla opodál.
„No jasně! Měl prý prsten na levý ruce, když přišel na večeři. A my jsme si říkali, no potěš…“
„Tati, to byl prsten po dědovi!“ snažila se manželka zachránit situaci.
„Aha…“ tchán se odmlčel, upil slivovice a pak dodal: „No ale stejně jsme tě pak ještě tři měsíce špehovali, jestli někde nemáš druhou rodinu.“
U stolu nastala scéna jako z komedie. Teta Božka se smála tak, že jí málem vypadl umělý chrup, můj švagr se mě snažil utěšit poplácáním po zádech, a já přemýšlel, jestli mám být uražený, nebo se smát s nimi.
A pak přišel tchánův „tajný bonus“. Zhluboka se napil a s výrazem, jako by právě odhalil státní tajemství, prohlásil:
„A víte, co jsem vám ještě nikdy neřekl? V mládí jsem chtěl být kouzelník.“
Celá rodina ztichla. Očekávala nějakou noblesní vzpomínku z dětských let. Ale tchán se jen uculil:
„Jo, opravdu. Cvičil jsem triky s kartami a kouzelnickým kloboukem. Jednou jsem chtěl ohromit sousedy, tak jsem zkusil trik s králíkem… jenže doma jsme žádného králíka neměli. Tak jsem vzal dětskou plyšovou kočku. No a víte, co se stalo? Plyšák spadl do komína a já byl celý večer zavřený na střeše, protože jsme ho museli zachraňovat. Sousedi mysleli, že jsem se zbláznil. A nejlepší na tom bylo… máma mě poté naučila, že kouzla jsou fajn, ale plyšáci nepatří do komína.“
Celý stůl se rozchechtal. Děti se držely za břicho a dospělí si vyměňovali nevěřící pohledy. Tchán, spokojený s reakcí, se ušklíbl a dodal:
„Takže vidíte, i velcí chlapi mají své malé trapasy. Ale já se naučil dvě věci: nikdy nepoužívat plyšáky jako králíky a nikdy nepít slivovici před velkou rodinnou oslavou… no, to druhé jsem stejně nikdy nedodržel.“
Když se hodiny přehouply přes půlnoc, byl už tchán v náladě, kdy objímá každého, kdo projde kolem, a všem slibuje, že „příští rok to bude ještě lepší“. Mně se při loučení podíval do očí, plácl mě po rameni a řekl: „Hele, jestli tě moje historky někdy naštvou, tak si pamatuj – kdybych tě neměl rád, tak bych mlčel.“
Druhý den jsme se s manželkou smáli ještě víc než večer. Ne proto, že by to, co tchán řekl, bylo vždy lichotivé, ale proto, že to byla taková upřímnost, která na rodinných oslavách vzniká jen po pár panácích. Taková, co vytáhne na světlo věci, o kterých se běžně mlčí – a přesto vás nějakým zvláštním způsobem sblíží.
Od té doby se na každé rodinné oslavě trochu těším i děsím zároveň. Tchán totiž nikdy nezapomene připomenout, že má v zásobě ještě „spoustu příběhů, které by mě mohly zajímat“. A já jen doufám, že většinu z nich si nechá pro sebe… nebo aspoň do příští láhve slivovice.
