Článek
Úřad byl přeplněný jako vždy, ale já měla dobrou náladu. V kabelce složka s potřebnými podklady, v hlavě představa rychlého vyřízení a pak zas hurá zpět do světa, kde se věci dějí podle logiky a nikoli podle vnitřních směrnic, které vypadají jako výplod něčího ospalého odpoledne. U přepážky číslo tři seděla dáma s brýlemi na špičce nosu, zarytě se dívající do monitoru.
„Dobrý den, přišla jsem podepsat, začala jsem.
„Proč?“ zvedla pomalu oči od displeje. Jedno jediné slovo. Suché. Přímé. Jako by tím mohla vyřešit celý vesmír.
Zůstala jsem stát. „Prosím?“
„Proč to potřebujete podepsat?“ opakovala a naklonila se k okénku blíž. Vypadalo to, jako by čekala, že zpanikařím a uteču.
Nedokázala jsem říct nic rozumného. Protože… proto. Protože to tak stojí v dopise, který mi poslali. Protože žiji v této zemi a respektuji pravidla, i když jsou někdy absurdní. Protože jsem chtěla mít hotovo a jít domů. Ale z mých úst nakonec vyšlo jen: „Protože to po mně úřad požaduje.“
Úřednice si mě změřila pohledem, takovým tím, který vás nutí přemýšlet, jestli jste nezapomněli na existenci nějakého zákona, paragrafu nebo celého kontinentu. Pak se prodlouženým, dramaticky pomalým pohybem natáhla po mém občanském průkazu.
Vytáhla jsem ho z peněženky s pocitem, jako bych předávala vlastní identitu do rukou někoho, kdo s ní klidně může složit origami jeřába.
„Hm,“ zamručela a prstem klepala do klávesnice jako orchestrální dirigent před velkým finále. „A máte to potvrzení o potvrzení?“
„Jaké potvrzení o potvrzení?“ vydechla jsem. „Nikdo nic takového nezmiňoval.“
Ticho. Přesně čtyři vteřiny. Možná pět. Pak si sundala brýle, položila je na stůl a podívala se na mě stylem, jako by se mě chystala adoptovat nebo odsoudit k trestu nejvyššímu.
„Bez toho to nepůjde.“
Měla jsem chuť se smát, brečet a přehodnotit vlastní existenci. Ale místo toho jsem začala vysvětlovat, že mi přišel dopis s jasným pokynem, nic víc, nic míň. Úřednice si vzala dokument, který jsem jí podala, začala ho studovat pod lupou tak důkladně, že jsem se bála, že najde i chyby, které tam nebyly.
„Aha,“ řekla po chvíli. „To je stará verze žádosti.“
„Ale poslali mi to minulý týden,“ bránila jsem se.
„No právě,“ pokývala hlavou tak samozřejmě, jako by to dávalo dokonalý smysl. „Posíláme staré. Protože nové se teprve připravují.“
Zavřela jsem oči. Nádech. Výdech. Hluboký výdech. V hlavě mi probíhala krátká debata, jestli jsem se ráno probudila v paralelním vesmíru, nebo jestli se ten paralelní vesmír probudil ve mně.
„Dobře,“ rezignovala jsem. „Co tedy mám udělat, abych to mohla podepsat?“
Úřednice sáhla do šuplíku, jako by mi měla předat svátost, a podala mi malý růžový papírek. „S tímto běžte na přepážku sedm. Tam vám potvrdí, že nepotřebujete potvrzení o potvrzení.“
Připadala jsem si jako ve špatné komedii. Ale šla jsem. U přepážky sedm seděla mladá slečna s úsměvem tak širokým, že bych mu nevěřila ani za cenu dortu z cukrárny naproti. Papírek si vzala, dvěma kliky něco zaznamenala do systému a během tří sekund mi ho vrátila orazítkovaný.
„Hotovo,“ řekla. „Můžete zpátky na trojku.“
Když jsem se k trojce vrátila, úřednice se tvářila, jako by mě viděla poprvé. Převzala papírek, podívala se na něj skrz brýle, které si opět nasadila jen kvůli tomu, aby mohla působit důležitě, a úsečně pronesla: „Tak dobře. Podepište zde.“
Chvíli jsem nechápala. „To je všechno?“
„Ano,“ přikývla. „To jsem po vás chtěla od začátku.“
Kdybych byla dramatický typ, asi bych se zhroutila na podlahu. Místo toho jsem se podepsala, vzala svoje doklady a v duchu se smála celému absurdnímu divadlu. Odcházela jsem s pocitem vítězství, ne velkého, ale takového toho komorního, když vyhrajete nad vlastním rozčilením.
A když jsem otevřela dveře z budovy ven, napadlo mě jediné, příště si před návštěvou úřadu dám kafe. Silné. Nebo rovnou dvě. Protože jestli mě může rozhodit už první otázka úřednice, možná bych měla začít trénovat odolnost… nebo si pořídit vlastní razítko.
Ne že by to pomohlo, ale aspoň bych měla pocit, že jsem v tom absurdním světě úředních formulářů rovnocenným hráčem.
