Článek
Když jsem jí poprvé nabídla, že u mě může zůstat přes prázdniny, myslela jsem, že to bude hezký čas, společné večery, dlouhé rozhovory, možná i trochu rodinného tepla, které jsme poslední roky tak postrádaly. Jana byla moje neteř, dívka s jiskrou v očích a energií, která byla někdy nakažlivá. Jenže… netušila jsem, že její pojetí „prázdnin“ a mé pojetí domova se od sebe budou tak zásadně lišit.
První dny byly ještě snesitelné. Jana spala dlouho do dopoledne, ale říkala jsem si, že prázdniny jsou přece od toho, aby si člověk odpočinul. Jenže během týdne začalo být jasné, že tohle nebude jen odpočinek, to byla malá revoluce v mém domě.
Nejdřív jsem si všimla, že nechodí včas k jídlu. Snídaně bývala studená, oběd se chladl na stole, večeře zůstávala téměř nedotčená, protože ona se prostě toulala venku s klukama z vesnice. Já mezitím pobíhala po kuchyni a připravovala pokrmy, a čekala, kdy konečně přijde. Často nepřišla vůbec.
A to byla jen špička ledovce. Dveře od domu bouchaly, smích a křik se linuly z ulice, a já z okna pozorovala Janinu skupinu, její nové „kamarády“, kteří se smáli a dělali malé vylomeniny. Hodili plechovku do potoka, přeházeli květiny v zahradě, a jednou dokonce vylomili kůl na plotě, který jsem poctivě opravovala už dvakrát.
Snažila jsem se s ní mluvit. „Jano, už bys měla přijít, oběd je připravený.“
„Ještě chvíli,“ odsekla a běžela pryč.
Slova, která měla znamenat respekt, se od ní odrážela, jako kdyby je vůbec neslyšela. Každý pokus ji přimět k tomu, aby dodržovala aspoň základní pravidla, byl marný.
Nejen že mě neposlouchala, ale ještě mě kritizovala. „Máš ten salát moc studený.“ „Tahle polévka je hrozná.“ A já stála u sporáku a cítila, jak mě její slova vysávají.
Když jsem jí nabídla, aby mi pomohla s domácími pracemi, prostírání, mytí nádobí, úklid pokoje, otočila se a ušklíbla. „Proč bych měla?“ To byla odpověď, která se mi vryla do paměti. Přitom jsem čekala jen drobnou pomoc, pár minut práce, aby se ukázalo, že respektujeme jeden druhého.
Ráno byly ještě horší. Jana dlouho spala, budík jsem jí nechávala na stole, klepala jsem na dveře volala z chodby a stejně jsem čekala do oběda. Její pokoj vypadal, jako by tam přešla malá hurikánová fronta, oblečení rozházené po zemi, špinavé talíře, papíry, které jsem původně pečlivě uklidila.
Každý den jsem se probouzela s pocitem napětí, že něco nevyhnutelně vybuchne, a večer padala unavená do křesla, zatímco ona byla pryč, smála se s kamarádama venku, dělala hlouposti a nechala mě řešit chaos sama. Cítila jsem se, jako bych byla jen tichým divákem ve vlastním domě, a každá hodina přidávala nové důvody k frustraci.
Jedno odpoledne jsem se konečně rozhodla. Sedla jsem na verandu, podívala se na její nepořádek a pomalu vydechla. Když přišla, plná energie a opět s nějakou novou historkou, chtěla jsem být laskavá. Ale už jsem nemohla dál předstírat, že je všechno v pořádku.
„Jano,“ řekla jsem a snažila se zůstat klidná. „Myslím, že prázdniny u mě už skončily. Myslím, že bude lepší, když odjedeš dřív.“
Zvedla obočí a vyprskla smíchy. „Cože? Proč?“
„Protože… já už to nezvládám,“ řekla jsem tiše. „Nejde jen o jídlo, nebo pokoj. Jde o to, že se tady prostě nemůžeme spolu bavit a respektovat jeden druhého.“
Chvíli mlčela, pak jen odfrkla, sbalila pár věcí a odešla. A já zůstala sama, vyčerpaná, ale s pocitem, že zase dýchám.
Ten pokoj, který jsem jí nabídla, už zase patřil mně. A já se naučila, že někdy laskavost znamená nejen otevřít dveře, ale také vědět, kdy je zavřít.
