Článek
To ráno bylo obyčejné, ospalé, a já stála na balkoně s hrnkem kávy, když mě zamrazilo. Nad třetím patrem, kde byl vždy jen šedivý okap a mírně sešikmená střecha, se najednou tyčilo celé nové čtvrté patro. Okna, zábradlí, satelit. Beton, který tam večer rozhodně nebyl. Káva mi vyklouzla z ruky a rozlila se po dlažbě, ale já to sotva zaregistrovala.
Vyrazila jsem do chodby, abych zjistila, jestli to vidí i ostatní. Sousedi se tvářili otráveně, jako kdybych je otravovala něčím zcela samozřejmým. „Co blázníte?“ mávl rukou pan Vorel. „Vždyť tam nahoře bydlel vždycky ten tichej chlap.“ A odešel. Nikdo se nepozastavil nad tím, že náš dům měl ještě včera tři patra. Nikdo kromě mě.
Sebrala jsem odvahu a vyběhla schody nahoru. Jedno patro. Druhé. Třetí. Známé staré dveře a špinavé zábradlí. A pak schody dál. Zbrusu nové, hladké, bez jediné praskliny. Dostala jsem pocit, jako kdybych vstupovala do cizí budovy, ne do té, v níž žiji celý život.
Chodba ve čtvrtém patře byla až nepřirozeně čistá. Bílé stěny, dveře bez škrábance, zvláštní chlad, který jsem v jiných patrech nikdy necítila. A absolutní ticho. Žádné vzdálené rádio, žádný pach vaření, žádné šoupání pantoflí. Jen jedny jediné dveře č.401. Musela jsem se nadechnout opravdu hluboko, než jsem zazvonila.
Po chvíli se otevřely. Muž, který stál ve dveřích, byl bledý až průsvitný. Vysoký a tichý, s úsměvem, který působil, jako kdyby se ho teprve učil. „Jste nový nájemník?“ zeptala jsem se. Usmál se šířeji, jenže tím to bylo horší, ne lepší. „Jsem tady dlouho. Možná si mě jen nepamatujete.“ Jeho hlas byl měkký, ale podivně plochý, jako zvuk puštěný přes špatný reproduktor.
Řekla jsem mu, že tohle patro tu včera nebylo. Zírali jsme na sebe dlouho. Pak pronesl: „Některé věci lidé raději nevidí.“ Ohradila jsem se, že já se ničeho nebojím, a tehdy naklonil hlavu na stranu, jako by ho má slova doopravdy zajímala. „To je zvláštní. Vy jediná.“ Zavřel dveře. A já cítila, jak mi po zádech stéká ledová kapka.
Další den ráno jsem si patro znovu prohlédla z ulice. Bylo tam. Ostré linie, modré žaluzie, jako kdyby ho zrovna někdo dokončil. Ale večer, když jsem vyšla před barák, zmizelo. Prostě nebylo. Neexistovalo. Nad třetím patrem opět jen šedá střecha.
V noci mě probudily kroky. Nad mou ložnicí. Pomalé, těžké, pravidelné. Zastavily se a pak jsem uslyšela tiché, vytrvalé ťukání. Vzala jsem telefon a běžela na chodbu. Schody do třetího patra byly stejné jako vždy. Ale výš tma. Jen zeď. Bez pokračování. Bez čtvrtého patra. Jen chladný beton.
Ráno jsem na rohožce našla papírek. Jednu krátkou větu napsanou úhledně, cizím rukopisem: „Pamatujete si víc, než byste měla.“ Vedle textu leželo malé šedé smítko. Kousek betonu. Jako z patra, které existuje jen někdy.
Od té doby se čtvrté patro objevuje a mizí. Nepravidelně, bez logiky. Vždycky, když ho spatřím, mám pocit, že je o něco větší, než bylo předtím. Jednou jsem zahlédla muže v okně. Díval se dolů, přímo na mě. Když jsem mrkla, okno bylo prázdné.
Nikdo mi nevěří. Nikdo jiný nic nevidí. A přesto cítím, jak se něco v tom patře hýbe. Jak čas od času zazní kroky nad mou hlavou, i když dům má, podle ostatních, jen tři patra.
A nejvíc mě děsí pomyšlení, že to patro není omyl architektů. Že tu není náhodou. Že se přibližuje. Že roste.
A že jednou, až vyjdu na chodbu, budou schody pokračovat dál ne do čtvrtého, ale do patra, které už nebude patřit tomuhle světu
