Článek
Ráno, odpoledne, večer. Všechny dny se mi slévaly do jedné beztvaré hmoty. Vstát, dojít do práce, odsedět si svoje hodiny, vrátit se domů, pustit televizi, usnout. Víkendy jen natažené v posteli nebo s mobilem v ruce. Bylo mi jedno, jestli je pondělí nebo pátek. Nic mě netěšilo, nic mě nebavilo. Připadal jsem si jako postava ve hře, kterou někdo omylem nechal běžet na autopilota.
Rodina si toho všímala. Máma mi psala zprávy: „Proč jsi takový odtažitý?“ Kamarádi se snažili vytáhnout mě ven: „Pojď na pivo, zahrajeme si fotbal.“ Já vždycky vymyslel výmluvu. Nejčastěji, že jsem unavený. Pravda byla jiná – necítil jsem únavu, cítil jsem prázdno.
Jednoho večera jsem šel z práce pěšky, protože autobus ujel a na další jsem nechtěl čekat. Bylo chladno, foukal vítr a já měl pocit, že ten vítr fouká skrz mě. Procházel jsem parkem, kde byla lavička, na které seděla stará paní s taškami. Vypadala ztraceně. Automaticky jsem se zastavil a zeptal se: „Můžu vám pomoct?“
Podívala se na mě a usmála se tak, že mi to bylo až nepříjemné. „To byste byl moc hodný,“ řekla. Vzal jsem její těžké tašky a doprovodil ji domů. Byla to krátká cesta, ale paní povídala celou dobu – o svém manželovi, který zemřel, o vnoučatech, co bydlí daleko, o tom, že je tu sama. Když jsme dorazili, vzala mě za ruku a řekla: „Děkuju, mladý muži. Udělal jste mi radost.“
Ty poslední čtyři slova se mi zarývaly do hlavy celou cestu domů: Udělal jste mi radost. Já, který jsem poslední měsíce nedokázal udělat radost ani sám sobě, jsem najednou někomu pomohl. A nebylo to nic velkého – jen pár kroků a dvě tašky.
Ten večer jsem poprvé po dlouhé době neusnul s mobilem v ruce. Přemýšlel jsem. Co když ten pocit, který mi chyběl, není v televizi ani v práci, ale ve chvílích, kdy jsem užitečný někomu jinému?
Další den jsem zkusil malý experiment. V supermarketu přede mnou stála maminka se dvěma dětmi a velkým nákupem. Nabídl jsem, že jí pomůžu odnést tašky k autu. Překvapeně souhlasila. Cestou mi kluk v kočárku vykládal, že bude astronaut. Zasmáli jsme se tomu, a když mi maminka děkovala, měl jsem ten samý pocit jako s tou starou paní: něco uvnitř mě se rozsvítilo.
Začal jsem si těch okamžiků všímat víc. Držel jsem dveře lidem, usmíval se na prodavačky, pomáhal sousedovi s těžkou skříní. Nebyly to žádné hrdinské činy, ale každý z nich mi dodal kapku energie, kterou jsem předtím neměl.
A pak přišla ta největší změna. Jednou na nástupišti jsem potkal chlapa, který vypadal úplně stejně, jak jsem se cítil já – prázdně. Seděl na lavičce, koukal do země a bylo na něm vidět, že je na dně. Normálně bych šel dál, ale tentokrát jsem se zastavil. „Jste v pořádku?“ zeptal jsem se. On se na mě podíval a po chvíli řekl: „Upřímně? Ne.“
Sedli jsme si vedle sebe. Neznali jsme se, ale začal mi vyprávět, že přišel o práci a že má pocit, že ho život přerostl. Poslouchal jsem. Nic víc. Jen poslouchal. Když přijel vlak, podal mi ruku a řekl: „Díky, že jste mě vyslechl. To už se dneska moc nevidí.“
Ten den jsem pochopil: možná nejsem tu proto, abych pořád hledal, co mě bude bavit. Možná je smysl v tom být kousek světla pro ostatní.
Od té doby se můj život změnil. Ne že bych se stal svatým – pořád mám dny, kdy bych nejradši zůstal v posteli. Ale už vím, že každý den můžu někomu pomoct, i kdyby to byla jen maličkost. A ty maličkosti se vrací. Čím víc jich dělám, tím víc barev má můj vlastní život.
Máma říká, že mě nepoznává. Kamarádi jsou rádi, že se s nimi zase směju. A já? Já se sám sobě divím. Stačilo zvednout tašky jedné staré paní v parku – a všechno se otočilo.
Dnes už mi život nepřipadá nudný. V každém dni je někdo, komu můžu pomoct, komu můžu naslouchat, nebo koho můžu aspoň rozesmát. A když večer uléhám do postele, místo šedivého prázdna cítím v sobě teplo.
Protože život možná není o tom, co dostávám. Ale o tom, co dávám.
