Článek
Když jsem ráno otevřela dveře, nečekala jsem nic zvláštního. Maximálně souseda s popelnicí nebo kočku, která se k nám ráda chodila schovávat před deštěm. Ale na rohožce ležela jediná žlutá růže.
Vypadala skoro až kýčovitě. Dokonale rozkvetlá, žádný lístek povadlý, jako z květinářství. Přičichla jsem k ní, voněla krásně, ale nic víc. Neměla cedulku. Nic.
Usmála jsem se. „Hmm, romantika dorazila se zpožděním,“ zavtipkovala jsem sama pro sebe a dala růži do vázy. Brala jsem to jako náhodnou laskavost. Třeba se někdo netrefil do správných dveří. Nebo ji někdo někomu nechal, a já byla omylem svědkem nesmělé lásky.
Jenže druhý den tam byla další. Tentokrát bílá. A třetí den ještě jedna. Růžová.
A čtvrtý den místo květiny ležela na rohožce malá kovová věc. Zvedla jsem ji, přejela prstem po známých rysech. A srdce mi spadlo až kamsi k žaludku.
Byla to moje klíčenka, ta modrá, kterou jsem ztratila před třemi lety ve vlaku. Opravdu ztratila. Strávila jsem celé týdny hledáním. Nakonec jsem to vzdala.
A teď ležela přede mnou. Čistá. Jako nová.
Bylo mi najednou zle. Ne protože bych měla strach, zatím, ale protože to nebyl omyl. To nebyl dárek náhodného ctitele. To byl někdo, kdo mě znal.
Někdo, kdo věděl, že ta klíčenka byla ode mě pro mámu, když jsem byla dítě. Někdo, kdo chápal její význam.
Začala jsem se rozhlížet po chodbě. Nic. Ticho. Nikdo. Jen moje vlastní tepající srdce.
Večer jsem seděla v obýváku, dívala se na klíčenku položenou na stole a měla pocit, že mě sleduje. Bláznivé, já vím. Ale nedokázala jsem se zbavit dojmu, že ten, kdo mi ji vrátil, očekává nějakou reakci. Ale jakou?
Další den jsem se připravila. Otevřela jsem dveře opatrně, jako by za nimi mohl stát nějaký přízrak. Chvíli nic. Už jsem začala doufat, že to skončilo.
Pak jsem ucítila něco u pravé nohy. Podívala jsem se dolů. Malá krabička.
Třeštily se mi oči, když jsem ji otevřela. Uvnitř ležel přívěsek ve tvaru stříbrného měsíce. Přívěsek, který jsem nosila celou střední školu, než jsem ho, podle svých vzpomínek, nechala v šatně při plavání. Nikdy se nenašel.
A uvnitř krabičky byl ještě papírek. Na něm jen slovo: „Našel se.“
Projel mnou takový chlad, že jsem poprvé opravdu otevřela všechna okna a dveře, aby se mi přestal točit vzduch v plicích.
„Kdo myslíš, že jsi?“ zašeptala jsem nahlas, i když nebylo komu. „A proč jsi mi ty věci bral? Nebo… proč je máš?“
Na rohožce zůstaly ještě drobné stopy. Ne takové, podle kterých by šlo někoho poznat. Spíš jako otisk gumové podrážky. Nic víc. Ale nebyla jsem typ, co se hned rozběhne za policí.
Ne, já jsem typ, bohužel, který chce znát pravdu.
Takže jsem nainstalovala malou kameru nad dveře. Neviditelnou, schovanou v květináči.
V noci jsem skoro nespala. Poslouchala jsem každý zvuk, každý krok na chodbě. Čekala jsem, že se ozve zvonek, že někdo zaklepe, že něco uslyším. Ale nic.
Ráno jsem se bála otevřít dveře. Držela jsem kliku jako zbraň. A když jsem je konečně pod váhavým dechem pootevřela, uviděla jsem to.
Na rohožce ležela malá skleněná kulička. Průhledná s modrým jádrem. Ta moje, jediná, kterou jsem měla, když mi bylo sedm. Vyhrála jsem ji v soutěži na táboře a pak ji po prázdninách ztratila.
Tentokrát papírek nebyl v krabičce. Byl přilepený na dveřích.„Nezapomněla jsi?.“
Zavřela jsem dveře rychleji, než jsem stihla vydechnout. Opřela jsem se o ně a v hlavě mi vířila jediná myšlenka: On mě zná z dětství. Z minulosti. Někdo, kdo věděl všechno.
Někdo, kdo sledoval…
Cítila jsem nevolnost. Závratě. A kdybych byla slabší povahy, asi bych se rozplakala. Ale já jsem měla rychlejší ruce než myšlenky. Mobil. Kamera. Záznam.
Seděla jsem na podlaze a pustila video od tří ráno. Šum. Tma. Nic. A pak ve 4:12 — pohyb. Postava.
Nenápadná. Štíhlá. Kapuce. Rychlý krok. Působila jistě, klidně, jako někdo, kdo sem chodí často. Když se sklonila k rohožce, něco ve mně zamrzlo.
Protože jsem poznala způsob, jakým drží ruce. Držení ramen. Dokonce i malé zakolísání v kroku, jako by ho bolela levá noha.
A pak si sundal kapuci. A mně se zastavil svět. Byl to Tomáš. Můj první kluk.
Kluk z tábora, ze střední, ten, kterého jsem později nechala odejít, protože jsem nebyla připravená na vážný vztah. Ten, který se po rozchodu odstěhoval na druhý konec republiky. Ten, se kterým jsem ztratila kontakt.
A ten, který, podle jeho rodiny, před dvěma lety úplně zmizel. Beze stopy.
V záznamu se usmál. Podíval se přímo do kamery, do té, o které neměl vědět a šeptem řekl:
„Je čas, abys mě zase našla.“
A odešel stejně potichu, jako přišel.
Zírala jsem na obrazovku, ruce se mi třásly a měla jsem pocit, že budoucnost, minulost a přítomnost se náhle poskládaly do něčeho, z čeho není úniku.
Protože někdo, kdo se ztratil, komu jsem patřila kdysi, a kdo měl zmizet z mého života… se vrátil.
A začal mi vracet věci, které jsem dávno nechala za sebou.
