Článek
Partner souhlasil, byl rád, že se konečně sejdeme všichni společně. Nakoupila jsem v pátek, v sobotu jsem pekla a v neděli ráno jsem vstala brzy, abych ještě stihla uklidit a všechno připravit. Byla jsem nervózní, ale zároveň natěšená. Na stole čekal pečený kuřecí stehenní řízek, bramborová kaše a domácí dezert. Žádné experimenty, jen poctivé jídlo. Když dorazila tchýně, hned jsem cítila, že něco není v pořádku. Už ve dveřích se tvářila, že není spokojená. Pohlédla na botník a poznamenala, že máme málo místa na obuv. V obýváku se zastavila u poličky a prstem přejela po prachu.
Přitom jsem uklízela skoro tři hodiny. Usmála jsem se a snažila se to přejít, ale v duchu mě to bodlo. Všichni ostatní – moje rodina i partnerovi sourozenci – si sedli ke stolu a pochválili, jak to u nás vypadá. Já se snažila působit klidně a podávala polévku. Jenže tchýně si neodpustila další komentář, že je málo slaná a že u nich doma by takovou nikdo nejedl. Začalo mi být horko a cítila jsem, jak se mi třesou ruce.
Když jsem nesla hlavní jídlo, doufala jsem, že už se situace uklidní. Ale právě tehdy přišla chvíle, na kterou nikdy nezapomenu. Tchýně vzala vidličku, nabodla kousek masa, ochutnala a pak prohlásila, že je vysušené. Dodala, že kdybych uměla pořádně péct, tak by to tak nedopadlo. A že její syn byl vždycky zvyklý na lepší jídlo. Zrudla jsem a nevěděla, co říct. Všichni u stolu ztichli, dokonce i děti se na chvíli přestaly smát. Partner se mě snažil podržet, řekl, že je všechno dobré, ale škoda už byla napáchaná. Místo uvolněné atmosféry visel ve vzduchu trapas, který nikdo neuměl přetnout.
Přinesla jsem svůj domácí koláč, na který jsem byla pyšná. Strávila jsem nad ním celé odpoledne, aby se povedl. Jenže tchýně se ani nedotkla. Řekla, že ona sladké nejí, a že by si raději dala kávu. A nezapomněla dodat, že káva z levného kávovaru nikdy nemůže chutnat pořádně. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít z vlastní kuchyně. Ostatní se snažili situaci zachránit. Sestra se smála a říkala, že koláč je výborný, tchán si dokonce přidal. Ale já už jsem se necítila dobře. Každý komentář tchýně se mi zarýval hlouběji pod kůži a nedokázala jsem se soustředit na nic jiného. Jen jsem počítala minuty, kdy ten oběd konečně skončí.
Když se rodina začala loučit, poděkovali mi, objali mě a říkali, že jsem všechno zvládla skvěle. Jen tchýně mlčela a na rozloučenou podotkla, že příště by bylo lepší, kdybych nepřeháněla a dala si víc záležet. Po jejích slovech mi vhrkly slzy do očí, ale nechtěla jsem brečet před ostatními. Zavřela jsem dveře a poprvé jsem pocítila, že můj domov přestal být bezpečným místem. Nevím, proč měla potřebu mě tak shazovat. Jestli chtěla ukázat, že je lepší hospodyně, nebo jestli mě prostě nikdy nepřijme. Ale jisté je, že ten oběd pro mě zůstane symbolem ponížení, na které nezapomenu.
