Článek
Ještě nedávno jsem si myslela, že práce z domova je splněný sen. Žádné ranní vstávání za tmy, žádné mačkání se v přeplněné tramvaji, žádné drahé obědy v kantýně. Představovala jsem si, jak si v klidu vstanu, dám si kávu na terase, pak si v pyžamu sednu k počítači a v tichosti tvořím. Ach, ta naivita! Teď už vím, že dojíždění bylo zlatý časy. Klid, který jsem měla cestou do práce, teď neexistuje. Můj domov se proměnil v jakési bojiště, kde se neustále bojuje o vteřinu ticha.
První dny home office byly ještě docela fajn. Děti byly ve škole, manžel v práci. Užívala jsem si tu pohodu, to, že si můžu vzít pauzu, kdykoli chci, a že si můžu dát na oběd cokoli, co najdu v lednici. Pak přišly jarní prázdniny, pak nemoc, pak distanční výuka. A s nimi i děti. Permanentně. A s nimi i konec mého klidu.
Ráno začíná budíčkem dětí, nikoli budíkem. Ještě se ani pořádně neprobudím a už slyším: „Mami, já mám hlad! Mami, můžu si pustit pohádku? Mami, on mi sebral autíčko!“ V tu chvíli už vím, že ten den bude náročný. Vstanu, připravím snídani, a zatímco oni jedí, snažím se aspoň zkontrolovat maily. Marně. Nemůžu se soustředit ani na minutu. Sotva si otevřu tabulku v Excelu, už slyším: „Mami, on mě praštil! Mami, já se nudím! Mami, ty nemůžeš teď pracovat, pojď si se mnou hrát!“ Vypadá to, jako bych měla v kanceláři dva malé, velmi hlučné manažery, kteří mi neustále zadávají nové úkoly. A jejich úkol číslo jedna je zabránit mi v jakékoli produktivitě.
Najít si klidné místo pro práci? Mission impossible. Nejdřív jsem zkusila kuchyň. Po deseti minutách mě vyhnaly děti, protože potřebovaly svačinu, pak oběd, pak další svačinu. Přesunula jsem se do obýváku. Po půl hodině se proměnil v dětské hřiště, kde létaly polštáře a ozýval se jekot. Nakonec jsem skončila v ložnici, zamčená, s polštářem na hlavě, abych neslyšela ten neutichající řev. Vypadalo to spíš jako úkryt než jako kancelář. Telefonáty? Ty jsou kapitola sama pro sebe. Sotva se připojím na důležitý videohovor, už se z pozadí ozve: „Mami, já potřebuju čůrat! Mami, už je hotová večeře?“ Zkoušela jsem se schovávat, zamykat, dokonce jsem se jednou snažila předstírat, že nejsem doma. Marně. Děti mají šestý smysl na to, kdy přesně nemůžu být rušena.
Manažer? Ten si myslí, že home office je ráj. „Určitě si užíváte tu pohodu, že?“ řekl mi včera. Chtěla jsem se rozesmát, nebo spíš rozplakat. Kdyby jen věděl. Moje „pohoda“ spočívá v tom, že se snažím psát e-maily jednou rukou, zatímco druhou odtahuju dítě od elektrické zásuvky. Moje „pohoda“ je permanentní chaos a pocit, že jsem pořád pozadu s prací i s domácností. Když konečně padne večer a děti jdou spát, jsem totálně vyčerpaná. Místo toho, abych si odpočinula, doháním resty z práce. Sedím u počítače dlouho do noci, oči mě pálí, záda bolí. A ráno? Zase ten samý kolotoč.
Vlastně se mi po tom dojíždění stýská. Po té hodině a půl klidu v autobuse, kde jsem si mohla přečíst knížku, poslouchat podcast, nebo prostě jen tak koukat z okna. Občas mám pocit, že jsem v takovém nekonečném kruhu. Práce, děti, domácnost. Všechno dohromady, všechno najednou. Žádné jasné hranice, žádný jasný začátek ani konec. Vlastně se mi už nechce ani vařit, ani uklízet. Protože vím, že i když to udělám, za pět minut to bude zase to samé. Děti něco rozsypou, manžel něco někam položí. Snažím se hledat pozitiva. Třeba to, že můžu být víc s dětmi. Ale upřímně, někdy si přeju, abych je viděla méně a měla víc klidu. Žertuju, samozřejmě. Ale je to jen takové zoufalé volání o pomoc. Možná, že bychom si měli pořídit nějakou tu zvukoizolační budku, do které bych se mohla zavřít, když potřebuju pracovat. Nebo si najít nějakou tajnou místnost v domě, o které nikdo neví.
Přemýšlím, jak to dělají ostatní. Jak se jim daří pracovat z domova s dětmi? Možná mají nějaké kouzelné pilulky na uklidnění dětí, nebo super sluchátka, která filtrují realitu. Já mám jenom kafe a velkou dávku sebezapření. Ale i to má své limity. Teď, když tohle píšu, mi jedno dítě zrovna kreslí po zdi a druhé se snaží sníst ovladač od televize. Jen se usmívám a v duchu si říkám, že tohle je prostě život. A že jednoho dne, až budou velcí, mi to bude chybět. Asi. Ale teď? Teď bych si přála jen pět minut klidu. Jen pět minut. A velkou, velkou sklenici vína. Anebo rovnou celou láhev.
