Článek
Ráno začalo nenápadně. Káva, ticho, žádné gratulace v podobě dlouhých textových románů. Byla jsem rozhodnutá strávit den tak, jak jsem poslední týdny toužila: v klidu, ideálně bez jediného překvapení.
Zaklepání na dveře mě proto trochu popudilo. Když jsem je otevřela, stála tam celá rodina, promrzlí, neskutečně nadšení a až podezřele organizovaní. Všichni se usmívali. To samo o sobě bylo varování.
„Obleč se pohodlně,“ vystřelila sestra a ani nečekala na odpověď. „Máme program.“
„Nechci program,“ zamumlala jsem. „Chci ticho.“„Tohle je velmi tichý program,“ slíbil bratr s výrazem, který říkal přesný opak.
Než jsem se nadála, seděla jsem připoutaná v autě, obklopená lidmi, kteří mě milovali… a zjevně ignorovali moje přání. Cesta trvala skoro hodinu. Nikdo neřekl nic konkrétního. Jen úsměvy, nervózní popotahování a občasné „neboj, bude se ti to líbit“.
Už to bylo podezřelé.
Když auto zastavilo, ocitla jsem se na otevřené ploše aeroklubu. A hned vedle stála parta lidí v kombinézách. A za nimi… letadlo. Malé. Příliš malé na cokoliv, co by mohlo být dobrou zprávou. „To jako ne,“ vydechla jsem. „Tohle neuděláte.“ „Jasně že jo,“ usmál se bratr. „Dostáváš od nás tandemový seskok.“
„Já jsem chtěla klid!“ zaječela jsem. „No právě,“ řekla sestra. „Po tomhle budeš mít klid minimálně týden. Nikdo se tě neodváží obtěžovat.“
Moje nohy byly z betonu. Instruktor, vysoký chlap s pohledem člověka, který už věděl úplně všechno, ke mně došel a přátelsky se usmál.
„Nebojte, přežila mi většina klientů.“ To „většina“ mě rozhodně neuklidnilo.
Přesto jsem se nechala navléct do kombinézy. Rodina mě fotila, jako by mě chtěli mít zaznamenanou pro případ, že opravdu nepřežiji. Všechno se dělo rychle, až příliš rychle. Instruktor mluvil o bezpečnosti, ale moje hlava slyšela jen pravidelné bum-bum-bum vlastního srdce.
A pak jsem seděla v letadle. V trapně těsném, hlučném, vibrujícím letadle. Vzlet byl příliš plynulý, příliš klidný, aby to bylo uklidňující. Pod námi se krajina měnila na vzorek tapety.
„Tak,“ řekl instruktor. „Za dvě minuty jdeme.“ „Nejdeme nikam!“ vyhrkla jsem.
„Ale jo,“ zasmál se. „Už mám zaplaceno.“
Otevřel dveře. Do kabiny vtrhl vítr tak prudký, že jsem přestala dýchat. Před námi zela díra, ze které byl svět až směšně malý. A pak už nebyl čas.
Když mě instruktor popohnal dopředu, šlo to samo. Nebo jsem byla v šoku. Nebo mrtvá. Těžko říct. Jediná věc, kterou jsem vnímala, bylo odpojení od všeho pevného. Od země. Od jistoty. Od sebe samé.
A pak jsme skočili.
Ten okamžik nebyl křik. Nebyl to strach. Byl to absolutní, syrový, čistý pocit volnosti, který jsem nezažila nikdy předtím. Vítr mě sekal do tváří, svět se rozmazal, tělo se propadalo do prázdna, ale uvnitř jsem cítila něco… co se slovy popsat nedá.
Byla jsem současně nikdo i všechno.
Někde mezi pádem a otevřením padáku jsem si uvědomila, že moje mysl je naprosto tichá. Žádné obavy, žádné seznamy úkolů, žádné „měla bych“. Jen já a vzduch.
Padák se otevřel prudkým trhnutím. Najednou bylo ticho, skutečné ticho a pod námi se rozprostírala krajina jako malovaná. Instruktor nechal řízení chvíli v mých rukou. Uvnitř mě se něco smálo, ale nebyl to nervózní smích. Byl to smích člověka, který poprvé po dlouhé době dýchá.
Dosedli jsme měkce. A když jsem sundala helmu, rodina stála opodál. Tleskali. Byli dojatí. A pyšní. A taky trochu vystrašení, protože jsem se rozhodně tvářila jinak, než čekali.
„Tak co?“ zeptala se sestra. „Zabiju vás,“ řekla jsem tiše. Bratr se zazubil. „Ale líbilo se.“
„Jo…“ vydechla jsem. „Líbilo.“
Večer jsme skončili na pikniku, který mi potají připravili. Víno, deky, pozdní slunce. A já měla v hlavě ten pocit, že mě někdo vykopl ze života do vzduchu, jen aby mi připomněl, že žiji.
Nebyl to klid, o který jsem prosila. Byl to dar, který jsem potřebovala.
A možná… jsem v tom padáku konečně našla ten klid, který jsem celý rok naháněla po zemi.
