Článek
Stála tam u vchodu, taková ta milá paní s vráskami kolem očí, které prozrazovaly, že se v životě už párkrát zasmála i zaplakala. V ruce držela proutěný košík a s úsměvem mi ho nabízela. „Dobrý den, vezměte si, ať nemusíte všechno nosit v ruce,“ řekla tiše, ale s takovou tou vřelostí, že jsem si ten košík prostě musela vzít.
Byl lehký, voňavý po proutí a hned mi připomněl babiččinu zahradu. V obchodě jsem pak procházela mezi regály a ten košík se mi houpal v ruce. Nějak mi to nakupování hned připadalo takové… lidštější. Žádná studená igelitka, ale tenhle teplý, přírodní materiál. U zeleniny jsem si vybírala ty nejhezčí rajčata a představovala si, jak je ukládám do toho košíku, jako bych je sbírala na vlastní zahrádce. U pečiva jsem zase cítila tu vůni čerstvého chleba, která se mísila s vůní proutí. Bylo to zvláštní, jak taková maličkost, jako obyčejný košík, dokáže změnit celý zážitek z nakupování.
Když jsem u pokladny platila a vykládala zboží z košíku, ta paní tam pořád stála a s úsměvem sledovala lidi, jak si od ní berou ty proutěné pomocníky. Něco mě k ní táhlo, nějaká zvláštní energie. Tak jsem se po zaplacení zastavila a poděkovala jí. „Moc vám děkuji za ten košík,“ řekla jsem s úsměvem. „Hned se mi nakupovalo líp.“ Paní se na mě podívala a její oči se trochu zaleskly. „To jsem ráda, že vám udělal radost,“ odpověděla tiše. „Víte, já ty košíky pletu sama. Abych měla nějakou radost a taky abych si mezi lidi přišla popovídat.“ To mě zaujalo. „Aha, to je moc hezké. A lidé si je berou?“ zeptala jsem se. „Většinou ano,“ přikývla paní. „Někdo poděkuje, někdo ani nevšimne. Ale já jsem ráda, když si ho vezmou. Aspoň vím, že někomu udělám malou radost.“
Pak se na chvíli odmlčela a její úsměv trochu pohasl. „Víte,“ pokračovala tiše, „já už jsem sama. Manžel mi umřel před pár lety a děti… no, děti mají svoje starosti.“ Zacítila jsem v jejím hlase takovou zvláštní směs smutku a rezignace. Bylo mi jí líto. „A jak často vás děti navštěvují?“ zeptala jsem se opatrně. Paní se na mě podívala a její oči byly najednou plné bolesti. „Jen na narozeniny,“ řekla tiše, jako by to byla nějaká strašlivá diagnóza. „Na narozeniny a na Vánoce. Jinak nemají čas. Prý mají moc práce, moc povinností.“
V tu chvíli mi sevřelo hrdlo. Představila jsem si tu osamělou ženu, která celý rok čeká na ty dva dny, kdy se u ní objeví její děti. Na ty chvíle, kdy se její prázdný dům naplní smíchem a povídáním. A pak zase ticho. Zase prázdnota. „To je mi moc líto,“ řekla jsem upřímně. „Musí to být pro vás těžké.“ Paní jen tiše přikývla a sklopila zrak. „Víte, já chápu, že mají svoje životy. Ale někdy si říkám, jestli si vůbec vzpomenou. Jestli jim chybím tak, jako oni chybí mně.“ Stály jsme tam chvíli v tichu. Okolo nás proudili lidé s plnými košíky, spěchali, měli své starosti. A já jsem tam stála a poslouchala příběh osamělé paní s proutěnými košíky. Příběh o mateřské lásce, o prázdných dnech a o tichém čekání. „A co děláte celý den?“ zeptala jsem se, abych přerušila to tíživé ticho. „Pletu košíky,“ usmála se paní slabě. „Starám se o malou zahrádku. Čtu si. A čekám. Čekám, až zase přijedou.“
Její slova mi zabrnkala na tu nejcitlivější strunu. Vzpomněla jsem si na svou vlastní maminku, na její starostlivé hovory, na její radost, když jsme přijeli na návštěvu. A najednou jsem si uvědomila, jak moc si tyhle chvíle musíme vážit. Jak rychle ten čas letí a jak snadno se může stát, že už nebude koho navštívit.
„Ty košíky jsou moc krásné,“ řekla jsem s upřímností. „A moc vám děkuji, že jste mi ho nabídla. Budu na vás vždycky myslet, když ho budu používat.“ Paní se na mě usmála, tentokrát už trochu veseleji. „To jsem ráda. A vy se zase někdy zastavte na kus řeči.“ „Určitě,“ slíbila jsem. „A třeba si od vás příště koupím i nějaký ten košík na kytky.“ Rozloučily jsme se a já jsem odcházela s plným košíkem nákupu a s těžkým srdcem. Ten obyčejný proutěný košík, který jsem si vzala u vchodu, mi najednou připadal jako symbol něčeho mnohem hlubšího. Symbol lidské samoty, touhy po blízkosti a tiché naděje. Cestou domů jsem přemýšlela o té paní. O jejích proutěných košíkách, které rozdávala lidem, aby si k nim našla cestu. O jejích dětech, které ji navštěvovaly jen na narozeniny. O jejím tichém čekání a o její mateřské lásce, která nehasla ani v prázdném domě. A uvědomila jsem si, jak je důležité nezapomínat na ty, kteří nás mají rádi. Na ty, kteří pro nás vždycky měli otevřené dveře a teplé slovo. Na ty, kteří čekají na naše zavolání nebo na naši návštěvu. Protože čas nečeká a život je příliš krátký na to, abychom promarnili chvíle s těmi, na kterých nám záleží.
Když jsem doma vybalovala nákup, ten proutěný košík jsem postavila na kuchyňskou linku. Budu ho používat každý den, abych si vzpomněla na tu milou paní před obchodem. Na její smutný příběh a na její tichou sílu. A taky abych si připomněla, že i obyčejný košík může být začátkem neobyčejného setkání a že i v tom největším shonu bychom neměli zapomínat na lidskost a na ty, kteří potřebují naše slovo nebo jenom naši přítomnost. Protože někdy stačí jen obyčejný proutěný košík a pár vlídných slov, abychom někomu udělali den hezčí a možná i trochu méně osamělý. A to přece stojí za to. Vždycky.
